close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nikdy neváhej s tím, co chceš udělat.
V budoucnu totiž může přijít den, kdy budou všechny tvoje šance pryč.

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Stíny minulosti

2. července 2011 v 1:18 | Anielik |  Povídky
Ten den jsem šla na hřbitov, jako každý týden. Chodila jsem tam pravidelně, dát babičce na hrob květiny. Prošla jsem uličkou náhrobků, na kterých byla vyryta čerstvá i zašlá jména s černobílými i barevnými fotkami, mladých i starých lidí. Došla jsem k náhrobku, ke kterému jsem mířila, vyměnila ve váze vodu, dala čerstvé květiny, promluvila pár slov k babičce a když jsem se už chystala odejít, padl mi zrak na jednu mladou dívku, stojící u velkého, krásného, mramorového náhrobku. Náhrobek stál v samém rohu hřbitova, trošku odtrčený od ostatních. Nad náhrobkem se skláněla vrba, který hladila svými ratolestmi náhrobek. Chvíli jsem dívku pozorovala a poté jsem se vydala pomalými kroky k ní. Než jsem promluvila, sklouzla jsem pohledem k náhrobku, kde byla zasazena v pozlaceném rámečku fotografie krásného chlapce. Byl poměrně mladý. Pohled následně sklouzl ještě níže, pod obrázek, kde bylo v bíém mramoru také něco vyryto, tentokrát jméno, pod kterým bylo vyryto datum. Oboje bylo zřejmě čerstvé, nebylo to vůbec zašlé, hrob zde zřejmě moc dlouh nebyl, protože jsem si jej všimla dnes poprvé. Přečetla jsem si datum. Poté jsem si odečetla pár let a dospěla jsem k šokujícímu výsledku. Vždyť tomu chlapci nebylo ani dvacet dva let! Přišlo mi to strašné a hned jsem si uvědomila, že dívka byla zřejmě jeho přítelkyně-možná sestra. Pohlédla jsem na ni a aniž bych něco řekla, mi oplatila pohled, plný slz. V tom pohledu se zračila ztracená víra, beznadějnost, veškerý smutek, ztráta, zatracení duše samé... I přes to vše, zůstával zbytek její tváře záhadně nečitelný. Obličej jí lemovaly temně černé vlasy, které ke konečkům nabývaly blonďaté barvy. Oči, ty oči, z kterých se jí valili slzy měli takřka barvu křišťálu a tvář měla pobledlou. Vypadala zvláštně a záhadně zároveň, ale bylo na ní cosi uklidňujícího a přívětivého.


Chtěla jsem se zeptat, co se stalo, ale přišlo mi to hloupé a také začala vyprávět sama. "Vzpomínám si na to, jako kdyby to bylo včera, co mi zazvonil telefon..." Promluvila tajemným, tišším hláskem, který byl i tak docela dost pronikavý. "Stalo se to asi před týdnem. Byl to právě rok, co jsme spolu chodili a tak jsme si řekli, že to někde oslavíme, tak jsme se domluvili, že zajdeme do jedné pěkné restaurace, ve teré jsme se i seznámili.Večer probíhal nanejvýše krásně a neměl chybu. Dali jsme si výbornou večeři a poté jmse to vzali řes park procházkou domů. Tam se to ale zvrtlo..." V tu chvíli jsem viděla, jak dívce dochází slova i řeč a jak se její oči plní stále novým přívalem slz. Ale dříve, než jsem se mohla znovu zamyslet, pokračovala. "Potkali jsme tam nějakou dvojici. Zřejmě pár... který se hádal. Byla to už docela ostrá hádka a začínalo to být docela dost vážné. Za pasem toho muže jsem zahlédla i nůž. Ten muž se jistě nezdráhal onu zbraň použít. " Opět se omlčela a těžko říct, jestli proto, že to pro ni bylo těžké, či jen kvůli zavzpomínání nebo jen, aby otřela slzy, poté opět pokračovala. "On se snažil jen pomoct někomu, kdo si pomoc žádal, nic víc... " Pronesla v další dávce slz a klesla na kolena. "A oni... začali se prát, až se najednou na dlažbě objevila krev, byla to jeho krev.." Šeptla dívka a naznačila lehkým kývnutím, že myslí chlapce na fotografii. Už pomalu ztrácela hlas a zněla jako osoba, která již dávno ztratila naději, ale stále tu byla a mluvila. Zdálo se to už skoro neskutečné. "Při boji totiž útočník vytáhl nůž a jak se prali, zabodl mu jej do srdce... Poté utekl..." V té chvíli dívce došla slova, pouze sklonila hlavu a dále jen mlčela. Neudržela jsem se a také mi přišlo do očí několik slz, načež jsem ji objala a čekala tam s ní. Poté se zvedla, poděkovala, rozloučila se lehkým kývnutím hlavy a odešla. Já se také zvedla a šla jsem též pryč. Potkávala jsem ji tam od té doby každý den, ve stejný čas a na stejnou dobu.


Potkávala jsem ji tam zas a znovu po velmi dlouhou dobu. Jeden den, asi tak po půl roce, jsem ji tam najednou neviděla. Přišlo mi to zvláštní, jdyž jsem ji najednou nepotkala, ačkoliv jsem ji tam zahlédla každý den. A ke zjištění přišpěla náhoda. Náhodou jsem šla kolem odpadkového koše, ve kterém jsem zahlédla dnešní vydání novin, jejichž titulek hlásil "Další autonehoda! Tentokrát zahynula mladá dívka!" a pod ním byla fotka, už mě známé, dívky. Usmívala se na ní a... byla šťastná! Dle článku to vše prý zavinil opilý řidič, který si jich v zatáčce nevšiml a naboural jejich auto. Byla na místě mrtvá. Pohřeb by se měl konat zítra. Tak už tu budou ležet spolu. Vedle sebe, opět šťastní sobě po boku navzájem. Bez slz, bez samoty, bez zármutku, oba pohromadě a navždy tak, jak si to jistě vždy oba přáli.
Položila jsem na jejich hrob květinu. Tak, jako to dělám každý nový den a dívám se na fotografie, které se rýsují vedle sebe, na bíém mramoru, v pozlacených rámečcích. Usmívajících se vedle sebe. Tam, kde spolu jsou a budou. Na místě plném štěstí. Spolu...



S pozdravem, váš Anielik (Proby)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bianka De Tolle Bianka De Tolle | E-mail | Web | 2. července 2011 v 12:23 | Reagovat

anjelik zase plačem...

2 proby proby | Web | 2. července 2011 v 13:19 | Reagovat

Jestli to má být poklona, tak děkuju x)

3 brokennnannngel brokennnannngel | 2. prosince 2011 v 23:18 | Reagovat

uzasne... az me to dojalo.. :'(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama