Po tváři slza nelítostně ztéká,
cosi v srdci se zlostně vzteká.
Avšak duše, nedá si říct,
nikdo ti nikdy nechtěl jít vstříc.
Co z toho všeho ty mudeš mít?
Když tě lidé okolo nenechají žít.
Snažíš se nevnímat a zavřít oči,
nevnímat ty, co ti do života vkročí.
Ti co tam vkročí a srdce rozervou,
bolestí známou i bolestí neznámou.
Rozervou srdce na maličké kusy,
lidé, co se ti beztak jen hnusí.
Ráda bys, aby ti stírala slzy,
osoba, od které tě to nejvíce mrzí.
Avšak ráda přehlédne, co tebe bolí,
Jen aby byly ostatní šťastní, za cokoliv.
Plížíš se nenápadně okolní tmou,
cizí sova ti stále duši rvou.
Není důvod, proč měli by to vědět,
stejně budou jen na zadku sedět.
Neukatuješ to, co tvé srdce cítí,
pouze to, co oči těch okolo zastřeně vidí.
Duše rozervaná an dvě tváře,
jedna co je svobodna a druhá, co okolí sváže.
Na co se ukazovat, v tom pravém světlě?
Ruce jsou svázané, seplé.
Vlastní rány už stejně nevnímáš,
radši druhým úsměvy a štěstí rozdáváš.
Raději když budou ostatní šťastní.
Raději, než štěstí vlastní.
Sleduješ stále v pozadí,
po snaze tě vždy všichni odradí.
Nevšímá se tě ani jedna duše,
přehlíží tě stále suše.
Kolem a okolo osamoceně kroužíš
a jako vždy, vlastním žalem se soužíš.

S pozdravem, váš Anielik (Proby)




Tímhle si mě inspirovala, jdu taky něco napsat...i když třeba jen do šuplíku, prostě mám chuť po tom přečtení něco tvořit