Jako zaslepen stále hledáš,
hledáš, ačkoliv jsi již dávno ztratil.
Sílu k tomu však nemáš,
po tom, co jsi zažil.
Pouze po jednom toužíš,
v klidu ke konci dojít.
V kruhu tu stále kroužíš,
co vše toužíš mít, pro co toužíš žít?
Pro co nemáš,
snad už ani doufat nesmíš.
Už se neznáš,
o sobě již nevíš.
V okovech tu klečíš,
spoutám životem a myslí.
Pomalu se ohlížíš,
za těmi co nepomohli, odešli a přišli.
Nevíš, za čím jít,
v čem sílu najít.
Můžeš jenom snít,
jen se pomalu ztratit.
Tělo bez duše tu spoutáno klečí,
tvých slov neví.
Oči stále pláčí,
bezradnými se jeví.
Krůpěje máči pomalu zemi,
ty k zemi klesáš.
Naděje zmizela, není,
nikoho v okolí nepoznáváš, neznáš.
Oči se zavírají,
poddáváš se snění.
Rty dýchat přestávají,
vše se rázem změní.
Život ztrácíš,
poslední dech vydáváš.
Nejsou známky po tom, že se snažíš,
rovnou to totiž vzdáváš.
Tvá duše rozplyne se v okamžení,
nezbdyde z ní nic.
Poddal jsi se snění,
nikdy jsi nesměl mít víc.
Neloučíš se, jsi šťastný,
už nepadáš ke dnu dolů.
Nyní nemáš život vlastní,
dostáváš se do nebe, domů.

S pozdravem, váš Anielik (Proby)




anjelik zase si ma rozplakala