Jako každé dítě po narození spatřilo světlo světa, to se mi také stalo 18.11. 1994 něco kolem jedenácté hodiny večerní. Maminka se o mě starala, přebalovala mě, dávala mi najíst, dávala mi lásku, bez které bych tady možná ani nebyl. Dítě bez lásky, je jako tělo bez duše. Můj otec, není to zrovna to, o čem bych Vám měl vykládat, ale přesto Vám to povím. Mému otci v téhle době je již přes 50 let. Ani sám už nevím, kolik přesně mu je. Když jsem byl malý, jediné co si pamatuji, jak mi byli tři roky. Otec přišel domů pod vlivem alkoholu, hned běžel za mamkou, a okamžitě jí zmlátil, moje maminka skončila se zlomenou rukou, a s pohmožděninami na celém těle. Tenkrát jsem plakal, nejhorší je, když uvidíte, jak Vaší mamku někdo mlátí, a k tomu ještě pravý otec. A když jsem vlastně plakal, otec se ke mně přiblížil, a dal mi silný pohlavek, rozbrečel jsem se ještě víc, tenkrát jsem ani moc nevěděl, co je to, když někdo dostane pěstí do obličeje, myslel jsem si že je to hra nebo tak něco. Maminka odešla do ložnice kde si sbalila věci, sbalila věci i mě, a odjeli jsme vlakem za babičkou, kde jsme nějakou dobu zůstali. Dál si z tohoto příšerného dne nic nepamatuji.
Pak mi bylo šest let, mamka byla na noční v práci. A otec byl se mnou doma, vzal si peníze, a říkal mi, že se za chvíli vrátí, že mi jde koupit sladkost, přišlo mi to divné, protože bylo kolem desáté hodiny večerní. Tak jsem kývl, a on odešel, měl jsem strach, bydleli jsme ve velkém domě, které má dvě podlaží, a strašidelný sklep. Byl jsem doma sám, a nevěděl jsme co mám dělat, bál jsem se jít o krok dál, protože jsem nevěděl, jestli v domě někdo není, garáž byla otevřená dokořán. Vím, že jsem si pod postelí udělal "úkryt" z takových velkých kostek, které jsem postupně skládal, a udělal jsem si tam "hradby". Pod postel jsem si dal polštář a peřinu, byla půlnoc a otec nikde, bál jsem se ještě víc, a vytočil jsem babčino číslo, které jsem si dobře pamatoval. Telefon mi zvedl děda, kterého to probudilo, byl ospalý, a zeptal se co se děje, řekl jsem mu, že jsem doma sám, taky jsem zdůraznil že mamka má noční, a otec odešel kolem desáté pryč. Řekl mi, že je to divné, a že babička má taky noční, takže mi nemá jak pomoct, děda řidičák neměl. Měla ho jen babička. Tak jsem telefon položil a rozbrečel jsem se, otec nechal televizi puštěnou, a byl tam nějaký film, byl to horor a když jsem viděl, jak tam někoho zabíjí, a má na sobě masku, a velkou mačetu. Dostal jsem strach ještě víc, klepal jsem se zimou. Nakonec jsem zalezl do svého úkrytu, usnul jsem. Ráno přišla mamka a hledala mě, otec nikde, a já pod postelí. Byla vystrašená, že se mi něco stalo, když jsem svojí drahou maminku uviděl, skákal jsem radostí, a rozbrečel jsem se štěstím. Rozbrečela se taky, a řekla, že se půjdeme projít ven,. Tak jsem se oblékl a šli jsme ráno ven, kam jinam než za babičkou. Mamka jí všechno řekla co se stalo, babička se na mě podívala a řekla "Jsi odvážný, hochu".
Do školky jsem chodil, ale taky si toho moc nepamatuji, jen to, že babička od mého otce pro mě chodila, a kupovala mi tabulkovou čokoládu, kterou musela nakrájet ještě na menší kousky, abych měl toho "víc". Přičemž toho víc nebylo, byl to jen optický klam. Poté mi kupovala rohlíky, šunku a máslo. To je snad jediné, co jsem jedl. Nikdy mi nedala víc jak dvě koruny, prý si mám koupit něco na sebe. A já jsem byl v přesvědčení že si něco koupím. Mamka mi říkala, že za tohle si koupím jedině žvýkačku. Nastal velký den, kdy jsem nastupoval do základní školy, tedy do první třídy. Od té doby nenávidím školu a vše kolem ní, první třídu se nepamatuji vůbec nic, jen to, že jsme měli strašně hodnou paní učitelku. Druhá třída, to bych Vám měl říct co? Měli jsme třídní učitelku strašnou semetriku, do hodin chodila napitá, ale nebylo to na ní nějak znát, jako první na řadě jsem byl vždy já. "Orság, k tabuli!" pověděla, a já jsem měl totální okno, řekla mi, ať vypočítám rovnici. Čuměl jsem na rovnici, a byl jsem přesvědčený, že jsme to neprobírali. Dala mi nedostatečnou, byli jsme po obědě, a šli jsme do školní družiny, vím, že jsem si strašně rád hrál na učitele, a jak někoho učím, pak přišla naše třídní, učitelka po mě chtěla prvouku, vytáhl jsem jí s batohu, a podal jsem jí učebnici, vzala propisku, a na celou stránku napsala "5". Nechápal jsem za co, tenkrát si na ní stěžovala spousta rodičů, netrvalo dlouho, a učitelku za alkohol brzo vyhodili, do teď se soudí ze školou. Učitelka prohrála. Mojí rodiče se rozváděli, a tak jsme se museli odstěhovat do města, bydleli jsme v azylovém domě pro matky a děti. Soudce pronesl "Soud je tímhle rozvádí". Měl jsem radost, a mamka taky. Otec se snažil o to, aby je soud nerozvedl, prý chce rodinu ještě zachránit. Mamka se mu vysmála do očí, což mě pobavilo. Ze základky jsem odešel, a přešel jsem na jinou, ještě horší, než předtím. Zase nové děcka, jiná učitelka. Měli jsme učitelku Londonovou. Byla to hodná učitelka. Ale poprvé mi dala "4" na vysvědčení. Děcka mě tam nenáviděli, jelikož nejsem měšťák, ale vesnické dítě. Dojdeme tedy do páté třídy. Mamka našla po půl roce byt, kde jsme se odstěhovali i s tetou Míšou. Měla dítě, byl mu asi rok. Vím, že jsem toho malého caparta neměl rád, za to jsem měl v oblibě jejího staršího syna, bylo mu 15. Mě bylo asi 10. Byli jsme velicí kamarádi, říkal jsem mu, že je to bratr. Ale pak přišel zlom, po roce jsme se zase stěhovali ale do jiné části města, opustili jsme Míšu, a mého "bratra". Mamka byla těhotná s dosavadním přítelem. Nenáviděl jsem ho, pořád jsem mu vyčítal..že mi chce ukrást mojí milovanou maminku. Bydleli jsme ve velkém bytě. Poprvé jsem měl svůj vlastní pokojík, kde jsem trávil spoustu času. Měl jsem poprvé počítač, kde jsem hrál různé hry, o internetu jsem neměl ani tušení. Nemohl jsem si na nevlastního otce zvyknout. Pak se narodil vlastní bratr Adam. Bydleli jsme v tom bytě ještě chvíli, poté jsme se zase stěhovali, ale tentokrát do mé rodné vesnice, k němu do domu. Taky jsem měl vlastní pokoj. Byla tam velká zahrada, poznal jsem tam kamarády, sousedy. Tam jsem nastupoval do šestého ročníku. Šestý rok uběhl jako voda. Nevím, co bych Vám měl vykládat, když se od přestěhování tři roky nestalo nic závažného, jen to, že jsem si pomalu na nevlastního otce zvykal. Pro mě nejhorší byla devátá třída základní školy, nerad na tohle vzpomínám, domů jsem vesměs odcházel s odřeninami. Poté byli posměšky, že jsem na jiné pohlaví, přitom to vůbec nebyla pravda. Chovám se tak jak chovám, každý člověk je originální. Ale chovat jsem se tak musel, abychom odlákal kluky od sebe, aby mě náhodou zase nezmlátili. Fyzické násilí už tedy nepoužívali, ale slovní narážky na mě pokračovali celý školní rok, byl jsem z toho hodně špatný, párkrát jsem se pokoušel o sebevraždu. Posměšky o tom, jak se chovám, a jak jsem blbý, a jak jsem neschopný, to mě uráželo, ale nemohl jsem nic dělat, učitelce jsem nic neříkal, jelikož jsme nechtěl byl žalobníček. Jako třída, jako celek jsme nefungovali, měl jsem tam jen dva kamarády, do teď jsou kamarádi a to nejlepší. Jim se můžu svěřit, a berou mě takového, jaký jsem. Se třídou ze základky se nestýkám, a ani nechci, za to jak se chovali. Nenávidím základku a devátou třídu. Učitel angličtiny mě dal na vysvědčení "5", udělal mi to naschvál. Sliboval mi, že mi dá 4, je vysvědčení, a jak kdybych ucítil nůž v zádech. Takový hnusný podraz, takže celé dva měsíce zkažené, učil jsem se do angličtiny. Na začátku září jsem dělal opravné zkoušky, které jsem naštěstí dobře napsal a mohl jsem odejít na střední školu. Byl jsem rád, nastoupil jsem na střední, třídní učitelka nám říkala, že bude sportovně seznamovací kurz, tak jsem tedy dal peníze, a o dva dny později jsme vyrazili. Ještě jednu věc jsem Vám zatajil, jsem hrozně citlivý člověk. Dokážu se rozbrečet i u filmu. Ale nedávám to najevo znát. Na vodáku jsme se ubytovali, a učitelka nás svolala, ať jdeme za ní, přijela totiž školní psycholožka, která nás dala jako třídu dohromady. Museli jsme o sobě něco vědět, vůbec mě to nebavilo, nastal večer, a potkal jsem na lavičce svojí lásku, začalo to tak, že jsem jí chytl za ruku, a něžně jsem jí začal líbat. Ona neodmítala, poté jsem zjistil, že je to vlastně spolužačka. Nic nevadilo, byli jsme do sebe zakoukaní, a tak jsme spolu chodili. Musím Vám říct, že je to pěkná stíhačka, sotva se někde hnu, a už stojí u mě u dveří, to mě dokázalo vytočit. A každý den SMS, jestli nechci jít ven, neodpovídal jsem, protože jsem neměl zájem. Ale když jsem měl cigaretky, byl jsem všech nejlepší kamarád. Myslel jsem si, že se základka opakovat nebude, ale našlo se pár debilů, tedy jeden debil. Který se ke mně chová slušně, naštěstí propadl zpátky do 1. ročníku, jelikož spolužák má taky takový zážitek, a taky se tak chová jako já. Není to nic příjemného. Vždy jsme se na sebe jenom podívali, pozdravili jsme se, moje holka mě vůbec nepochopila, nikdy jsem se jí nesvěřoval, protože by vše vykvákala své nejlepší kamarádce, taky spolužačce. Že by mě pomlouvala by se říct nedalo. Taky bylo hrozné, když byl spokojený tělocvik s automechanikami. Ti se mi taky smáli, protože jak se chovají oni, dokazují jen to, jací jsou ubožáci, pro ně? "Borci". Ano, borec je Karell Gott, a né tihle šašci. Nic v životě nedokázali, jen urážet, hulit trávu, kouřit a chlastat. Tohle se v naší třídě děje. A když máte spolužáky huliče, tak je to taky pěkný záhul. Letošní rok budu dělat opravné zkoušky zase, z Anglického jazyka, jak jinak. S mojí holkou jsme se před týdnem rozešli, za to její "Stíhačkování". A teď? Dělá mi ze života peklo, kráva jedna. Při psaní tohoto příběhu mi mrazilo zádech a sem tam mi ukápla kapička slzy.
Pak mi bylo šest let, mamka byla na noční v práci. A otec byl se mnou doma, vzal si peníze, a říkal mi, že se za chvíli vrátí, že mi jde koupit sladkost, přišlo mi to divné, protože bylo kolem desáté hodiny večerní. Tak jsem kývl, a on odešel, měl jsem strach, bydleli jsme ve velkém domě, které má dvě podlaží, a strašidelný sklep. Byl jsem doma sám, a nevěděl jsme co mám dělat, bál jsem se jít o krok dál, protože jsem nevěděl, jestli v domě někdo není, garáž byla otevřená dokořán. Vím, že jsem si pod postelí udělal "úkryt" z takových velkých kostek, které jsem postupně skládal, a udělal jsem si tam "hradby". Pod postel jsem si dal polštář a peřinu, byla půlnoc a otec nikde, bál jsem se ještě víc, a vytočil jsem babčino číslo, které jsem si dobře pamatoval. Telefon mi zvedl děda, kterého to probudilo, byl ospalý, a zeptal se co se děje, řekl jsem mu, že jsem doma sám, taky jsem zdůraznil že mamka má noční, a otec odešel kolem desáté pryč. Řekl mi, že je to divné, a že babička má taky noční, takže mi nemá jak pomoct, děda řidičák neměl. Měla ho jen babička. Tak jsem telefon položil a rozbrečel jsem se, otec nechal televizi puštěnou, a byl tam nějaký film, byl to horor a když jsem viděl, jak tam někoho zabíjí, a má na sobě masku, a velkou mačetu. Dostal jsem strach ještě víc, klepal jsem se zimou. Nakonec jsem zalezl do svého úkrytu, usnul jsem. Ráno přišla mamka a hledala mě, otec nikde, a já pod postelí. Byla vystrašená, že se mi něco stalo, když jsem svojí drahou maminku uviděl, skákal jsem radostí, a rozbrečel jsem se štěstím. Rozbrečela se taky, a řekla, že se půjdeme projít ven,. Tak jsem se oblékl a šli jsme ráno ven, kam jinam než za babičkou. Mamka jí všechno řekla co se stalo, babička se na mě podívala a řekla "Jsi odvážný, hochu".
Do školky jsem chodil, ale taky si toho moc nepamatuji, jen to, že babička od mého otce pro mě chodila, a kupovala mi tabulkovou čokoládu, kterou musela nakrájet ještě na menší kousky, abych měl toho "víc". Přičemž toho víc nebylo, byl to jen optický klam. Poté mi kupovala rohlíky, šunku a máslo. To je snad jediné, co jsem jedl. Nikdy mi nedala víc jak dvě koruny, prý si mám koupit něco na sebe. A já jsem byl v přesvědčení že si něco koupím. Mamka mi říkala, že za tohle si koupím jedině žvýkačku. Nastal velký den, kdy jsem nastupoval do základní školy, tedy do první třídy. Od té doby nenávidím školu a vše kolem ní, první třídu se nepamatuji vůbec nic, jen to, že jsme měli strašně hodnou paní učitelku. Druhá třída, to bych Vám měl říct co? Měli jsme třídní učitelku strašnou semetriku, do hodin chodila napitá, ale nebylo to na ní nějak znát, jako první na řadě jsem byl vždy já. "Orság, k tabuli!" pověděla, a já jsem měl totální okno, řekla mi, ať vypočítám rovnici. Čuměl jsem na rovnici, a byl jsem přesvědčený, že jsme to neprobírali. Dala mi nedostatečnou, byli jsme po obědě, a šli jsme do školní družiny, vím, že jsem si strašně rád hrál na učitele, a jak někoho učím, pak přišla naše třídní, učitelka po mě chtěla prvouku, vytáhl jsem jí s batohu, a podal jsem jí učebnici, vzala propisku, a na celou stránku napsala "5". Nechápal jsem za co, tenkrát si na ní stěžovala spousta rodičů, netrvalo dlouho, a učitelku za alkohol brzo vyhodili, do teď se soudí ze školou. Učitelka prohrála. Mojí rodiče se rozváděli, a tak jsme se museli odstěhovat do města, bydleli jsme v azylovém domě pro matky a děti. Soudce pronesl "Soud je tímhle rozvádí". Měl jsem radost, a mamka taky. Otec se snažil o to, aby je soud nerozvedl, prý chce rodinu ještě zachránit. Mamka se mu vysmála do očí, což mě pobavilo. Ze základky jsem odešel, a přešel jsem na jinou, ještě horší, než předtím. Zase nové děcka, jiná učitelka. Měli jsme učitelku Londonovou. Byla to hodná učitelka. Ale poprvé mi dala "4" na vysvědčení. Děcka mě tam nenáviděli, jelikož nejsem měšťák, ale vesnické dítě. Dojdeme tedy do páté třídy. Mamka našla po půl roce byt, kde jsme se odstěhovali i s tetou Míšou. Měla dítě, byl mu asi rok. Vím, že jsem toho malého caparta neměl rád, za to jsem měl v oblibě jejího staršího syna, bylo mu 15. Mě bylo asi 10. Byli jsme velicí kamarádi, říkal jsem mu, že je to bratr. Ale pak přišel zlom, po roce jsme se zase stěhovali ale do jiné části města, opustili jsme Míšu, a mého "bratra". Mamka byla těhotná s dosavadním přítelem. Nenáviděl jsem ho, pořád jsem mu vyčítal..že mi chce ukrást mojí milovanou maminku. Bydleli jsme ve velkém bytě. Poprvé jsem měl svůj vlastní pokojík, kde jsem trávil spoustu času. Měl jsem poprvé počítač, kde jsem hrál různé hry, o internetu jsem neměl ani tušení. Nemohl jsem si na nevlastního otce zvyknout. Pak se narodil vlastní bratr Adam. Bydleli jsme v tom bytě ještě chvíli, poté jsme se zase stěhovali, ale tentokrát do mé rodné vesnice, k němu do domu. Taky jsem měl vlastní pokoj. Byla tam velká zahrada, poznal jsem tam kamarády, sousedy. Tam jsem nastupoval do šestého ročníku. Šestý rok uběhl jako voda. Nevím, co bych Vám měl vykládat, když se od přestěhování tři roky nestalo nic závažného, jen to, že jsem si pomalu na nevlastního otce zvykal. Pro mě nejhorší byla devátá třída základní školy, nerad na tohle vzpomínám, domů jsem vesměs odcházel s odřeninami. Poté byli posměšky, že jsem na jiné pohlaví, přitom to vůbec nebyla pravda. Chovám se tak jak chovám, každý člověk je originální. Ale chovat jsem se tak musel, abychom odlákal kluky od sebe, aby mě náhodou zase nezmlátili. Fyzické násilí už tedy nepoužívali, ale slovní narážky na mě pokračovali celý školní rok, byl jsem z toho hodně špatný, párkrát jsem se pokoušel o sebevraždu. Posměšky o tom, jak se chovám, a jak jsem blbý, a jak jsem neschopný, to mě uráželo, ale nemohl jsem nic dělat, učitelce jsem nic neříkal, jelikož jsme nechtěl byl žalobníček. Jako třída, jako celek jsme nefungovali, měl jsem tam jen dva kamarády, do teď jsou kamarádi a to nejlepší. Jim se můžu svěřit, a berou mě takového, jaký jsem. Se třídou ze základky se nestýkám, a ani nechci, za to jak se chovali. Nenávidím základku a devátou třídu. Učitel angličtiny mě dal na vysvědčení "5", udělal mi to naschvál. Sliboval mi, že mi dá 4, je vysvědčení, a jak kdybych ucítil nůž v zádech. Takový hnusný podraz, takže celé dva měsíce zkažené, učil jsem se do angličtiny. Na začátku září jsem dělal opravné zkoušky, které jsem naštěstí dobře napsal a mohl jsem odejít na střední školu. Byl jsem rád, nastoupil jsem na střední, třídní učitelka nám říkala, že bude sportovně seznamovací kurz, tak jsem tedy dal peníze, a o dva dny později jsme vyrazili. Ještě jednu věc jsem Vám zatajil, jsem hrozně citlivý člověk. Dokážu se rozbrečet i u filmu. Ale nedávám to najevo znát. Na vodáku jsme se ubytovali, a učitelka nás svolala, ať jdeme za ní, přijela totiž školní psycholožka, která nás dala jako třídu dohromady. Museli jsme o sobě něco vědět, vůbec mě to nebavilo, nastal večer, a potkal jsem na lavičce svojí lásku, začalo to tak, že jsem jí chytl za ruku, a něžně jsem jí začal líbat. Ona neodmítala, poté jsem zjistil, že je to vlastně spolužačka. Nic nevadilo, byli jsme do sebe zakoukaní, a tak jsme spolu chodili. Musím Vám říct, že je to pěkná stíhačka, sotva se někde hnu, a už stojí u mě u dveří, to mě dokázalo vytočit. A každý den SMS, jestli nechci jít ven, neodpovídal jsem, protože jsem neměl zájem. Ale když jsem měl cigaretky, byl jsem všech nejlepší kamarád. Myslel jsem si, že se základka opakovat nebude, ale našlo se pár debilů, tedy jeden debil. Který se ke mně chová slušně, naštěstí propadl zpátky do 1. ročníku, jelikož spolužák má taky takový zážitek, a taky se tak chová jako já. Není to nic příjemného. Vždy jsme se na sebe jenom podívali, pozdravili jsme se, moje holka mě vůbec nepochopila, nikdy jsem se jí nesvěřoval, protože by vše vykvákala své nejlepší kamarádce, taky spolužačce. Že by mě pomlouvala by se říct nedalo. Taky bylo hrozné, když byl spokojený tělocvik s automechanikami. Ti se mi taky smáli, protože jak se chovají oni, dokazují jen to, jací jsou ubožáci, pro ně? "Borci". Ano, borec je Karell Gott, a né tihle šašci. Nic v životě nedokázali, jen urážet, hulit trávu, kouřit a chlastat. Tohle se v naší třídě děje. A když máte spolužáky huliče, tak je to taky pěkný záhul. Letošní rok budu dělat opravné zkoušky zase, z Anglického jazyka, jak jinak. S mojí holkou jsme se před týdnem rozešli, za to její "Stíhačkování". A teď? Dělá mi ze života peklo, kráva jedna. Při psaní tohoto příběhu mi mrazilo zádech a sem tam mi ukápla kapička slzy.

Děkuji Vám za přečtení.




Jůůů nádherný příběh,blog..prostě vše! D.O.K.O.N.A.L.É.!!!! =)