Proč opět sedíš tady, marně vzpomínáš. O zeď opřený zády, zkrátka to tu nezvládáš. Nemáš naději, ztratila se v šeru. Oči se ve tmě ztrácejí, ztrácíš se i ty, věru. Nevíš, na co zde čekáš, asi na smilování. Ne, tohle už nezvládáš, nedáš, nenalezneš vyrovnání. Nepomýšlíš na následky, zvedneš se a kráčíš. Nebudeš se vracet zpátky, stát na nohou tak tak stačíš.
Co tam čeká?
Nač to vědět?
Ví ten, kdo to hledá.
Stačí na to chvíli hledět.
Víš co čeká tě tam ve tmě? Smrtí holt očima vzdáváš. Co čekáš, že vypadne za slůvka ze mě, když nadávky mi s chutí dáváš. Co jsi ode mě čekal? Že se budu usmívat a mávat? Nikdy jsi mi krom nadávek nic nedal, tak co já mám tobě dávat? Proč by jsi chtěl něco víc? Nemáš pravo na milost. To na co máš právo je "nic". Teď tě chytá žal a žalost? Zapomínáš, jak jsi se choval, co jsi křivě uvedl. Nic jiného jsi totiž nesvedl.
Milé slovo?
Ty to znáš?
Tíží tě jak olovo.
Ty ho ta máš.
Nevrátíš to zpátky, co jsi řekl nahlas. Máš nyní nové poznatky, moc po mě žádáš. Vrátit by jsi si přál? Stroj času hledáš? Jenže tys to předem vzdal, teď se se mnou hádáš. Nepotřebuji omluvu tvou, nemyslíš ji vážně. Neočekávám upřímnou, chováš se opět chladně. Vrať se až se změníš, až pochopíš a na rozumu získáš. Tak ty najednou nevíš? A pak, že se vyznáš!
Nech mě.
Nemáš šanci.
Nenávist, bezedně.
Chováte se jako psanci.

S pozdravem, váš Anielik (Proby)




Bohužel takový je život, jednou nahoře, jednou dole a ani ten stroj nic nespraví.