"Ahoj...."
Stojí tu u kříže, u hrobu-pomníku cti, kam ona sama nemůže, jen navěky prositi.
"Proč tak brzy?"
Pronesou ústa, tělu již cizí. Slzy zamlží pohled, usedaj' v prachu, jdou vstříc...jdou naproti strachu.
"Proč tak náhle?"
Ptá se hlásek zarmoucené duše stále. Nevěří, srdci se stýská, neví, kdo nezažil, neviděl z blízka.
"Tak mladý..."
Zašeptá hásek sotva slyšitelný, slabý. V dálce znějí zvony, burácejí do tmy, hrob skrývají... berou pod ochanu stromy.
"Tak dávno a přeci blízko..."
Mlha se drží nízko. Náhrobek s nápiskem zašlým léty, rýsují se všechny nepříjemné střety, hromadí se zkrvavené střepy.
"Za co jsi zaplatil..."
Promlouvá hlas, který okolí předem zatratil. A znovy stále hlasitě znějí, jako hlasy těch, kdo se smějí.
"Proč..."
Zopakuje hlas otázku tolikrát řečenou, avšak nyní nedopovězenou. Duše klesá k zemi prudkým pádem, neprobudí se, již neprobudí se časným ránem.
Osoba krčící se u hrobu, ztrácí svou původní podobu. Ústa nešeptají, mlčí, zavírá oči, ve kterých se zármutek za všechna léta zračí.
Slzy tečou a usedají v prachu, to splozeník zármutku a strachu. Oči stále pláčí, osoby, která ztratila a duše, která stále ztrácí.
Raději si duše život zkrátí, jelikož vše, co měla, se stejně jednou ztratí. A až zvony poslení, zazní tmou, spojíme své duše, duši tvou a duši mou.

S pozdravem, váš Anielik (Proby)




(\_/)
(0.o)
('')('')
Zírám:) moc pěkné, jako vždy, i když říkala jsi, že je to propadák, ne není to tak zlé, mně se to líbí moc :)