Kamení sype se na čisté duše,
přehlížíš hříchy, ledově... suše...
Pod tíhou břemene, tělo se láme,
vybavují se hříchy důvěrně známé.
Zasypán čekáš, na ruku pomocnou,
snažíš se uzdravit, duši svou nemocnou.
Nevíš a nevidíš, co ničí hříchy tvé,
ale jsou to skutečnosti pravdivé.
Až duše zvadne, jako plevel v poli,
až poté uznáš, jak moc to bolí.
Co život tvůj, jako pírko odnese,
že každý tvé posměšky nesnese.
Nevěříš v nápravu zkažených duší,
není to nic dobrého, srdce to tuší.
Tuší to a ty mu věříš,
čemu jinému věři už nevíš.
Aby jsi zkoncoval s podlými činy,
neuvědomí si hříšníci podstatu viny.
Utuchá potřeba po milém úsměvu,
když z tebe ústa všech mají jen zábavu.
Přeješ si svrhnout je dolů,
svrhnout je z trůnu, to chceme spolu.
Z trůnu ledu a urážek bezedných,
myšlenek už takhle dost zkažených.
Zbavit se jich a nedovolit jim návrat,
a mohou si klidně i prstíčkem hrabat.
Nepřeješ nikomu, co tvé tělo snáší,
léta se tomu uniknout snažíš.
Oči těch hříšníků, uvidí svoje,
nejsou to nezničitelné stroje.
Dostanou za vyučenou, a to velmi brzy,
za to že byli, jsou a budou drzí.

S pozdravem, váš Anielik (Proby)




Moc pěkné ;)