close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nikdy neváhej s tím, co chceš udělat.
V budoucnu totiž může přijít den, kdy budou všechny tvoje šance pryč.

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Nepřečtený dopis

19. června 2011 v 0:43 | Anielik |  Povídky
Přišla pozdě. Stála zde duší nepřítomna, když viděla, co se jejím očím naskytlo za hrůzný obraz. Duše umírala, srdce bodala neviditelná dýka a způsobovala hluboké rány, které se snad nikdy nezahojí. Ona věděla, že se nezahojí. Rána byla totiž moc veliká na to, aby se zahojila. To kvůli sobě tu nyní stála, to kvůli sobě... Ano, ona je příčinou toho všeho a nemohla tomu uvěřit. Zakrývala si oči plné slz, aby nevoděla zjevení před sebou. Ztratila to, co tolik milovala, to, co byl její život, druhá polovina její duše, bez ní totiž není nic. Slzy usedali v krvy a ztráceli svou původní podobu. Mísily se s tou rudým darem života. Ano, to ona zmařila život, její slova, její činy, její "NE". Nemohla to vrátit zpátky. Nohy ji neudrželi a klesla na zem, koleny do rudé clony, která zaplnila zem kolem těla. Přála si, tolik si přála, aby přišla včas. Chtěla zachránit ten život, jenž zklamala a jehož osud nesla ona. Ano, zklamala vše, v co ona sama věřila, vše, co jí dávalo sílu žít, zfoukla světlo, které ji vedlo tmou. Nyní ji ta tma obklopovala. Nyní pouze slepě tápala v temnotě a nenacházela cestu ven. Srdce se víralo a dýky stále bodaly. Nevěděla, jak dlouho zde klečí, připadalo jí to jako věčnost, ačkoliv to bylo teprve pár minut. Vlasy jí kryly tvář, zastíraly slzy, snad aby osoba zde ležící nezahlédla její zármutek, aby neviděla, že dívku zlomila. Že zlomila duši, která stále doufala v to, že je to jen sen, ona se vzbudí a budou žít naplno oba dva, jako dříve, že bude vrácena chyba, která byla rčena, avšak ve lži a přesto život zničila, duši rozervala na cáry.


Stála tu u náhrobku, jako tělo zbaveno ducha. Stále to bolelo, i po letech. Nevěděla o sobě, nevěděla o okolí, v hlavě se jí stále držela pouze myšlenka na zmařený život. Zmařený lží. Duše nemohla dýchat, dusila se. Neměla pro co žít. Mohla pouze vzpomínat, ale toho nebyla schopna. Naděje zhasla, jako hvězda v nočním svitu. Tolik by si přála to vzít celé zpět, ten osudný den, kdy udělala tu nenapravitelnou chybu. Mohla ale jen stát a hledět nepřítomně na náhrobek se zašlým nápiskem, který zašel časem. V ruce svírala dopis. Neměla odvahu jej číst, měla sama představu, co v něm bude stát. Přes slzy by jej stejně nemohla přečíst. Mlžil se jí pohled a slzy máčeli hlínu před náhrobkem. Stále čekala, že se probudí. Ale nedočkala se, měsíce už se nedočkala a přitom je to její jediné přání, to největší a jediné, co si kdy přála, to, o co v životě prosila. Ale prosila o to, co se napravit nedalo. Schoulila se do klubíčka před náhrobek, konečně sebrala odvahu rozbalit dopis, jelikož věděla, že není co ztratit, přišla již o všechno. Dopis, který mrtvá osoba napsala měl za úkol rozloučit se s ní, se světem a vším, co ji tak zlomilo, že již nemohla jít dále.

Loučím se s tím, co bylo mi drahé,
loučím se s tím, co stalo se cizí.
Opouštím to, co vydobít, nebylo snadné.
Vše nyní jedním pobybem ruky zmizí.

Loučím se s tebou,
štěstí měj věčné.
Dny sami zebou,
říkám to tobě, mé milované slečně.

Na konci cesty, budu stát,
jako pokaždé i nyní sám.
Toto, co dělám, dělám rád.
Na konci temnoty na tebe čekám.

Ne očekávám lásku a věrnost,
pouze vidět tě věčnost.
Tůstanou vzpomínky pouze,
jen o jedno tě prosím, netrap se dlouze.

Každý tvůj pohled, dával mi sílu,
láska má k tobě se neztratí.
Životem na konec pomalu plynu.
Raduj se dříve, než tě okolí zatrácí.

Věčně s tebou, věšně v srdcí, jen ten, kdo tě miloval, jako kořist vlci.


V tu chvíli ztratila život, duši, vše co jí zbylo. Neměla nyní pro co žít a stále jí více ničilo to slovo. Nenáviděla jej pro to, co se tenkrát stalo, ale byl to konec všeho a ona to věděla, nemohla nic dělat, zavřela oči a nechala se unést osudem...spánkem...sny, ve kterých mohla být s ním. Ještě než hvězdy zhasnou, být alespoň jednou zase šťastná, ikdyž to nneí pravda, ale jen pouhý sen. Ztratila vědomí, srdce bylo zlomeno, nemohlo dále žít, tělo zůstalo tam, kde chtělo a toužilo být-s ním.


Domí, tato povídka je věnována tobě, vždy jsi tu byl, když bylo potřeba, tobě vděčím za chvíle smíchu, radosti a všeho
co v poslední době mám. Děkuji za vše, jsem ti za to neskutečně vděčná.

Tato povídka je dílo z hlavy autorky, avšak jakákoliv podobnost s jejím životem a sny či přáním je zcela náhodná. Autorka se s povídkou nikterak neztotožňuje a žádá o nepřisuzování podobností.
Také autorka nikoho tímto článek nechce nabádat k sebepoškozování, natož k sebevraždě a k názoru, že sebevražda vyřeší všechny problémy.
Doufám, že ačkoliv byla tato povídka teprve druhá,; o kterou jsem se snažila, tak že se vám bude líbit a slibuji, že pokud sklidí úspěch, bude sepsána v nejbližší (či vzdálenější) době další.
Děkuji za přečtení.
S pozdravem, váš Anielik (Proby)


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Nika Nika | 11. září 2011 v 22:57 | Reagovat

Tahle písnička mi byla věnovaná jako poslední důkaz lásky při rozchodu..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama