Přemýšlíš a stojíš tady, kde jsi měl řeči. Do očí se mi díváš.
Tohle dělají tací, jako ty, zrádci, kteří se stejně jako ty, vysmíváš.
Jako kdyby jsi pravdu měl, ale co bys vlastně chtěl.
Zničit osobu blízce stojící, před tebou pokorně klečící.
Divíš se?
Nesnaž se.
Za co?
Za vše.
Nesnášíš to ticho, to temno černé, stíny v duši nesmrtelné.
Přemýšlíš a tiše pláčeš, než to vše je vypadá to všechno snáze.
Nevybíráš si, ty totiž nesmíš, stíny zkrátka nezříš.
Měl bys je snad vidět? Život, jenž byl zničen?
Proč to dělá?
Možnost nemá.
Za co rány?
Za ty, co se ti staly.
Přemítáš a stále nevíš, bezradným se zračíš, jevíš...
Nemá cenu mávat rukou, život je, že kráčíš stokou.
Slzy se se splašky mísí, stěny, lidé, vše je cizí.
Procházíš tunelem dále, po stěnách šmátráš stále.
Jak dlouho?
Je toho mnoho.
Do kdy?
Mohli, nepomohli mnohdy.
Ztrácíš se v dálce temnéhu tunelu, stále jdeš dál, hledáš toho, co tu stál.
Nemáš důvod zastavovat se na místě, není už žádné příště.
Nespatří tě oči více, kráčíš stále tmě vstříce.
Nehledá tě nikdo, nechybíš jim, zůstává jen bludná a zchátralá duše-stín
Konec tady?
Nikdo nezbyl známý.
Odcházíš,
už se nevracíš.

S pozdravem, váš Anielik (Proby)




Jak jinak, jako vždy- povedené