"Neseď prosím jen na té pohovce a pojď mi trochu pomoci..."
Zazní místností ženský hlas.
"Buď ticho, chci se dívat..."
Odeskne jí protivný mužský hlas.
"Žádám od tebe pouze pomoc, nic víc."
Prosebný hlas pronikne oběma pokoji a přeruší chvilkové ticho.
"Říkám ti sklapni, chci poslouchat televizi. Kdybych chtěl tebe, povím ti to!"
Prořízl opětné ticho mužský hlas.
"Prosím, žádám jen pomoc..."
Hlas byl stále prosebnější.
"Čemu na tom do háje nerozumíš, hm?!"
Hlas se přibližoval. Řezal neúprosně do uší a už byl přímo před ní.
"Pouze jsem tě žádala o..."
Ženský hlas nedořekl, jelikož byl přidušen cizí rukou. Jeho rukou.
"Neprosil jsem se tě o to, aby jsi to dále komentovala!"
Zařinčel již pronikavý, ledový a ostrý zvuk znovu, tentokrát ještě hlasitěji.
"Ale..."
Ozval se znovu ženský hlas, bylo slyšet, jak se brání a prosí o smilování zároveň. Zároveň sýpal a tichl.
"Mlč už!"
Zahřměl hlas znovu. Cosi zařinčelo a ozval se chraplavý a bublavý zvuk.
Ženský hlas pouze zasípal a utichl nadobro. Mužská ruka se zbarvila rudou krví, která v pramíncích stékala po čepeli a rukojeti nože. Kapka za druhou máčela krev podlahu místnosti.
"Nebudeš mi odporovat!"
Zašeptal zlověstně mužský hlas do ženských vlasů, kterými projela druhá ruka, též zmáčená krví.
Vlasy se smísily s krví, cuchaly se a motaly do pramínků slepených krví. Rty vydechly naposledy poslední vlažný, vlhký opar, který zanikl ve vzduchu. Poté zazněla dutá rána. To když tělo padlo k zemi mrtvé, bez života, bledé a bez duše.
Leželo bezvládně v kaluži krve, které občas přerušili cizí šlápoty bosích nohou. Utíkaly pryč od těla, od činu, od skutečnosti zničeného, mladého života.
Konec byl tak náhlý, nečekaný, ale přesto předurčen. Jak ve hvězdách psáno stálo...

S pozdravem, váš Anielik (Proby)




no... vraždit se ti zachtělo jo? Pěkné, obdiv...