close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nikdy neváhej s tím, co chceš udělat.
V budoucnu totiž může přijít den, kdy budou všechny tvoje šance pryč.

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Jdu za světlem

27. června 2011 v 22:36 | Anielik
Na zemi jsou duše, které bloudí, hledají štěstí a krok po kroku se k němu drápou, ovšem po letu následuje vždy krutý pád. Ani jedna jistá dívka nebyla vyjímkou. Trápila se dnem i nocí.

Choulila se na ulici. Na zmrzlé chodníkové dlažbě, která byla už pokryta pomalu ledem, přes krutý zrachot větru se ozývaly docela hlasitě i jiné zvuky. Vánoční koledy. Ano, byl štědrý večer a ona seděla venku, klepala se zimou a drkotala zuby. Neměla kam jít. O matku přišla už dávno. To o otce zatím ne, ale zaslepil jej alkohol a od té doby se už s vlídným slovem nesetkala, proto raději utekla z domova, dokud byl ještě čas. Světlo svíček, vycházející ze skel domů se odrážel od jejích očí, ve kterém se leskly slzy. Ne proto, že by chtěla taky dárek, jako dostávali ostatní. Dárky typu: Panenka, autíčko, malovátka, o to už dávno nestála. Chtěla jen... chtěla jen být šťastná... Chtěla někoho, kdo by ji objal a řekl jí jedno... jedno jediné vlídné slůvko, které by jí zahřálo u srdíčka a otřelo všechny ty slzy bolesti. Sklopila oči na zamrzlou dlažbu a pomalu po krůčkách postupovala až k parku, k jedné z laviček, ze které shrnula sníh a posadila se na ni. Byla už notnou dobu tma a jí se už klížily oči, tak se položila na lavičku a zavřela je. Ačkoliv věděla, že jedno takové rozhodnutí jí může přetrhnout nit života a ona už by se nemusela probudit. Chvíli jí to trvalo, ale po nějaké době se přeci jen dostavil sen. Nebo to nebyl sen? To světlo, které jí svítilo do obličeje, oslnivé, intenzivní, hřejivé. Mnohem hřejivější, než zima kolem ní. Po chvíli otevřela oči a opravdu to nebyl sen. Viděla matně obrys černé siluety. Detailněji ji zahlédnout nemohla, jelikož jí světlo svítilo do tváře a do očí.


Byl to mladý kluk, který si jí náhodou všiml. Ne o moc starší, než ona. Náhodou si jí všiml, když jel kolem parku, snad něco jiného upoutalo jeho pozornost a svedlo ji na ni, každopádně byl tu. Ona však téměř nevnímala, jak byla vysílena mrazem a promrzlá až na kost. Vzal ji do náruče a ona se jej spíše instinktivně, než tak z důvodů, že vnímá, chytla rukama kolem krku. Položil ji do auta a odvezl k sobě domů, kde ji uložil do teplé postele a přikryl pořádně teplou dekou. Nechal ji odpočinout, probrala se až po týdnu z tvrdého spánku. Otevřela oči a nemohla pochopit, kde je. Náhle její oči sklouzly ke komusi, sedícímu na židli vedle postele. Byl to ten, co ji nalezl v parku, seděl u ní dnem i nocí. V tváři měla zmatený výraz, kterž vystřídal úsměv plný soucitu, natáhla k němu pomalu ruku. Zvedl hlavu a v očích se mu rozžehla radostná světýlka. Též k ní natáhl ruku a uchopil jemně tu její. "Děkuji..." zašeptala dívka a lehkým úsměvem na rtech, vkterém se i přes to vše zlé, co si prožila, ačkoliv toho bylo dost, nebyl nyní žádný smutek, nýbrž samotné štěstí. Možná i zamilovanost, která se prolínala se něžným pohledem v jeho očích. Jejich rty se spojily v polibek.
Pár měsíců spolu žili, šťastně, vše bylo dokonalé a krásné. Vše se zdálo bez chyby. A rozhodli se udělat něco, co plánovali už dávno. Nadobro by se k němu přestěhovala, ale proto, musí dojet k ní "domů" a odvéz její věci. Nebylo jich moc, ale i tak se rozhodli tam zajet. Dlouho se k tomu odhodlávali, až se nakonec rozhodli.


Nasedli do auta, po pár minutách příprav a rozjeli se k nim domů. Nebyl to dobrý pocit, se tam vracet. ale pár minut, kvůli několika letem rádi vydrží. Poté už budou šťastní. Jejich tváře zdobily úsměvy celou cestu. Konečně získala trochu štěstí v té bezútěšné, dřívější době. Co by se stalo, kdyby na té lavičce v parku neležela? Co by se stalo, kdyby neutekla z domu? Co by se stalo, kdyby nejel kolem? Co na tom teď, když byla šťastná, s ním. Nemělo cenu se tím zabývat, když tu byli, spolu. Venku už se chýlilo ke večeru, šeřilo se, padala tma. Zbývalo už jen pár posledních kilometrů. Blížila se křižovatka. Najednou však jejich auto ozářilo světlo. Snad to byl sen? Ne, nebyl, byla to skutečnost, jejich oči oslnilo prudké, bilé, mrazivé světlo. Zahleděli se na sebe pohledem plným smutku avšak nesmírného štěstí. "Miluju tě..." zašeptaly jejich rty ještě naposledy, jejich prsty na rukou se propletly mezi sebou a tam, kde to vše začalo, to vše skončilo. Při světlech auta, pod koly auta. Kvůli jedné opilé, náklaďák řídící, osobě, skonali dvě milující se a šťastné duše. Jejich auto už nedojelo, vše skončilo na jedné křižovatce. Ale oni už byli navždy spolu, šťastní, nic je netížilo. Jeho, dokonce ani ji. Byl konec, ale šťastný, pro ně tehdy v zimě, to znamenalo vše, stejně jako v zimě téhle. Znamenalo to lásku a štěstí. To, po čem oba tak toužili.

S pozdravem, váš Anielik (Proby)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Samuel Samuel | E-mail | 28. června 2011 v 20:25 | Reagovat

Ty jsi Božská spisovatelka, ale nutí mě to, abych ti vytknul smutek, smutek, který se projevuje v každé řádce, i když je chráněn slukou štěstí...

2 Samuel Samuel | E-mail | 28. června 2011 v 20:25 | Reagovat

*Slupkou

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama