"Ne..."
Šeptá tichý dívčí hlásek. Zní prosebně, zarmouceně... zničeně. Hlásek čehosi klečícího.
"Jak...?"
Zašeptá znovu roztřeseným hláskem, mírně se kolíbáv rytmu čehosi neslyšitelného.
"Nesmíš..."
Zašeptá ještě zoufaleji, než předchozí slůvka. Pohled má upřený před sebe-na své ruce.
"Proč..?"
Zašeptá usedavě a svá očka má upřená na ruce ještě více. Neuhybá pohledem. Ruce jsou zahaleny rudým závojem. Stále se pohupujíce.
"Nemůžeš..."
Zašeptá hlásek stále více prosebnější a usedavější. Pohled sklouzne sám na rudou louži okolo čehosi nehybného, ležícího na zemi.
"Kdy...?"
Šeptají rtíky s vlažným dechem, přes které stékají slzy a mísí se s rudou clonou hradící tělo.
"Jak...?"
Začali otázky vířit ve stejném víru, jako předtím. Oči stále plakali a srdce se stále rmoutilo pro to, co již není.
"Mmmm..."
Brouká si vnitřní hlas do rytmu čehosi neslyšitelného. Oči jen mlčky a s rozmlženým, uslzeným pohledem sleduji rudou clonu kolem nehybného těla.
"Kde...?"
Šeptne hlásek otázku, tenounkým hláskem, prosícím o návrat času-toho, co hraje neúprosně ve svůj prospěch. Tělo, které dosud žije, se stále pohybuje do rytmu neslyšitelného, neznámého. Duše se ztrácí. Kdo ví, jestli je ještě přítomna.
"Je to pravda...?"
Oči opět sklouzly jinam, tentokrát na cosi malého, skrytého v kaluži krve. Ostrého, jako čepel dýky, menšího, ovšem ne méně podstatného a bezpečného, jako nůž.
"Ty..."
Pohlédne na věc nepatrnou, avšak podstatnou. Na maličkou věc, která právě dokázala zmařit život, zničit duši. Rozpoltit ji na několik částí.
"Nemůže..."
Odpoví si na poslední otázku. Oči sklouznou k zápěstí, které lemují, jako náramky, pramínky zaschlé krve. Oči jsou prázdné, tak prázdné. Ale duše je pryč, tělo je již jen prázdná nádoba.
Ústa již mlčí, nic neříkají. Hlava přemítá, oči roní slzy, mísící se s krví v jeden celek, jako se spojuje vítr a vnek v jeden ničivý živel. I duše se spojila s okolím a vymizela docela.

S pozdravem, váš Anielik (Proby)




*Thumbs up* Jako vždy moc pěkné, jak jinak taky.