Když v srdci zavládne strach,
když se krev barví na rukách.
Když kolem krouží stín
a duše mění se v dým.
Když se ztrácí v blesku lží,
tvá duše se pokryje rzí.
V dálce zní hrom pronikavým hlasem,
zapomeneš, možná, časem.
Blesk prořízne tmu ostře,
je to rána, jako bodnout nožem.
Nevracíš s pohledem,
stále hledíš za svým snem.
Na jak dlouho, za co vše,
když ti osud stále lže.
Co vše ztrácíš, co všes' ztratil,
když tě život stejně zradil.
Čím tě zničí osud příště,
krouží kolem temno hříšné.
Protloukáš se, síly schází,
marně se tvé tělo snaží.
Nemáš šanci o krok zpět,
prostoupils' za neprostupnou zeď.
Co zde hledáš, po čem zrakem pátráš?
Jako stavba v troskách zchátráš.
Nesnažíš se vrátit zpět, nenávidíš celý svět,
stahuješ se do pozadí, nemůžeš už kráčet vpřed.
Vypaříš se do tmy temné,
utrpení-nekonečné.
Rozervaná duše, na nevratné kusy,
tvůj život tě v těle dusí.
Necháš duši samu jít,
nedokážeš dále žít.
Rozvrací se život tvůj,
nezastaví tě to slůvko "stůj".
Konec právě tady, teď,
nehodláš se vrátit zpět.
Nezbylo již nic, duše ztracena docela,
ačkoliv říká, že to ona sama nechtěla.
Rozervána, beze stopy mizí,
připadá všem, však nejvíce tobě, cizí.

S pozdravem, váš Anielik (Proby)




Smutné, ale krásné, čtivé a poutavé, opravdu náramné... je tam vidět snaha a různé pocity, moc povedené :-*