29. května 2011 v 3:00 | Anielik
|
Byl krásný, slunný den. Obloha byla bez mráčku a slunce pražilo to vyklizených ulic, které zely prázdnotou a kterými se občas prohnal dusný, teplý vánek, jenž zvířil prach usedlý na zemi. Slunce hřálo do vlasů, nebylo to to neúnosné teplo, které bylo těžké snést, ale takové to příjemné teplo.
Zapípal jí budík, převalila se tedy na posteli a vypla ho. "Ještě chvíli..." zamumlala rozespale a schovala se pod prostěradlo, jelikož deka byla moc teplá v těchto teplých dnech. Jak ona nenáviděla to brzké vstávání do školy, ten řezavý zvuk budíku, co každé školní ráno doprovázel... Nakonec ze sebe přeci jen shodila prostěradlo a pohlédla na budík, který právě hlásil sedm hodin a tím i nejvyšší čas vstávat, jelikož jinak zmešká školní autobus. Posadila se tedy na posteli, položila nohy na zem a ty spočinuly na hebké, měkké, chlupaté předložce, kterou měla před postelí. Rozhlédla se po pokoji, který lemovaly skříně, psací stůl, knihovny, její oblíbené křeslo a uprostřed toho všeho pronikalo do pokoje teplé, letní, sluneční paprsky, které osvětlovali pokoj. "Dnes bude krásný den!" pomyslela si. Vyskočila z postele a dohopsala k židli, na které již měla připravené oblečení. sundala tedy pyžamo a oblékla si žluté tílko a džínovou sukni. Poté přešla veselým krokem do koupelny a natáhla ruku na zrcadlo pro kartáč, kterým párkrát pročísla své hnědé, lehce vlnité, dlouhé vlasy, sepla červenými sponkami a ozdobila bílou čelenkou.

Usmála se na odraz v zrcadle a seběhla schody až do kuchyně, kde ji již čekala mamka s tátoua jejím malým bratříčkem. Obdařila je úsměvem a posadila se k nim. Natáhla ruku přes stůl pro cereálie a poté pohlédla na bratříčka. "Podáš mi prosím mléko?" otázala se jej s úsměvem, načež jí bratříček podal mléko. "Děkuji." zkonstatovala k bratříčkovi opět s úsměvem, nasypala do misky před sebou müsli, zalila je mlékem a pustila se s chutí do jídla.
Když dojedla, poděkovala za snídani, i za svačinu, kterou vzala připravenou ze stolu, dala mamce i tátovi pusu na rozloučenou, hodila tašku přes rameno, nazula si ty typické, moderní, vyšší, "street" boty a vyběhla ze dveří. Ještě než se zabouchly, stihla za sebou zavolat "Mám vás ráda!" a pak již neslyšela nic jiného, než bouchnutí dveří a zvuk přijíždějícího autobusu. Šala akorát přesně. Došla k zastávce, vystála menší frontu, s úsměvem přistoupila k řidiči a poprosila o jeden lístek se studentskou slevou. Vyštrachala z peněženky peníze, které předala řidiči výměnou za lístek a poté se odebrala dále do autobusu. Její modrozelené oči pátraly po jisté osobě. Její kluk autobusem sice nejezdil, byl přímo z města, kde je škola, ale její nejlepší kamarádka autobusem jezdila. Po kratší chvilce stanula pohledem na kamarádce, na tváři vykouzlila úsměv a vydala se k ní. "Ahoj!" zvolala na ní kamarádka, jen co k ní usedala. "Ahoj." odpověděla s úsměvem a sundala si batoh, aby se jí pohodlněji sedělo.

"Jak se máš?" položila po chvíli otázku kamarádka a pohlédla na ni. "Skvěle, dnes mám sraz s Danem, chce se mnou prý mluvit." pronesla s úsměvem, ačkoliv stín, který se jí mihl přes tvář nezakryla, i tak jí ale hrál na tváři úsměv. "Ale notak Sáro..." nedopověděla kamarádka a dala jí ruku kolem ramen. "Nevím o ničem, co by ti mohl říct tak špatného. Jste přeci dokonalý a šťastný pár..." usmála se na ni opět. "Však já vím Kláro." oplatila jí úsměv a pohlédla z okna, kde se rýsovalo na obloze ranní slunce, které získávalo pomalu na síle. Zbytek cesty už nemluvili. Obě dnes čekal test, takže měli posledních pár minut na zopakování látky, které nechtěli promarnit. Byl to téměř poslední test, dokud nedostanou konečné, celoroční, školní hodnocení.
Cesta pomalu ubíhala, autobus míjel domy, města, vesnice, lesy a všemožné výtvory přírody, které jsou tak běžné na každém rohu. Autobuse dojel až do města, kde měla školu. "Běž napřed Kláro, já si zatím skočím na intr, ještě pro pár učebnic, hned tě dohoním..." zavolala Sára za svou nejlepší kamarádkou a rozběhla se k nedaleké budově. Nebylo to moc daleko od školy, pouze několik desítek metrů, vběhla do pokoje, vzala připravené učebnice, naházela je rychle do tašky a opět vyběhla z pokoje, odkud se vydala do školy, dohonit Kláru a hlavně dorazit včas na hodinu, kterou stihne jen tak tak. Naštěstí měli první hodinu celkem tolerantní učitelku, takže to bylo v pohodě.
Celý den se snažila přemýšlet a soustředit se, ale šlo jí to ztěžka. Myslela jen na to, co jí asi Daniel může chtít.
O hodinové přestávce si došla na oběd, kde se posadila s Danielem k jednomu stolu, kamsi do rohu.

Ze začátku to probíhalo jako obvykle. Políbil ji, ona polibek s úsměvem opětovala, on její úsměv též. Posadil se vedle ní a pohlédl na ni. Nejdříve přetrvával úsměv, ale ten časem vystřídal vážný výraz, který přetrvával. Sára dostala pochybnosti a tvář ji zaplavil výraz plný starostí. "Stalo se něco?" zeptala se a položila svou ruku, na tu jeho a jemně ji stiskla. "Víš, já za chvíli končím školu. Asi to bude lepší teď, než později..." začal Daniel pomalu a pohlédl jí stále s vážným výrazem do očí. Bylo vidět, že se to zdráhal říci, nechtělo se mu do toho, a Sáru zahrnoval stále větší strach z toho, co řekne. "...měli bychom se rozejít...bude to tak nejlepší.". Sáře se zatmělo před očima a nemohla uvěřit svým uším, stáhla ruku zpět a do očí se jí nahrnuly slzy. "Bylo by nejlepší nebo si ty myslíš, že by to bylo nejlepší?" pronesla nakonec se slzami v očích, ale bylo na ní značně znát, že se přemáhá, aby nakonec nepropukla v slzy na celou jídelnu, zvedla se a vzala batoh. "Sáro, počkej...!" stihl za ní ještě Daniel zavolat a natáhl se po její ruce. Vysmekla se mu však a vyběhla i v slzách a jako v transu ven z jídelny. Daniel za ní mrně volala a prosil, ať se vrátí. Na odchodu těsně minula Kláru "Tak co? Jak dopadla sch...." ovšem ta nedořekla a zhasl jí úsměv na rtech. "Sáro počkej, kam běžíš!" zavolala za ní ještě Klára, ale Sára očividně neslyšela nebo nechtěla slyšet.
Sára na nic jiného, než na slzy a na její čerstvý rozchod. Jako v transu a stále v nekonečných slzách doběhla do parku, kam vždy s Danielem chodívali. Doběhla až ke stromu, kde s Danem trávili čas. Přejela konečky prstů po obrazci vyrytém ve stromu, který hlásal nekonečnou lásku jich dvou, Sáry a Daniela. O něco, co přes slzy jen stěží vnímala. Vzala do ruky klíč a vyryla k obrázku na stromě další text. Ryla celkem dlouho, poté se opřela zády o strom a sklouzla dolů k zemi, objala si kolena a svěsila hlavu.

Neměla už sílu jít dál. Jak lehce může jeden jediný okamžik pokazit celý život. Jak snadno se může rozplynout vše v moři samoty, prázdnoty, Rozpustit se v nekonečných slzách, které se začnou řinout v proudech z očí a neposlouchají ten hlas "Stujte, nechte mne jít dál...". Srdce neslyší a zpívá sí dále tu svou bezútěšnou píseň, vedenou rytmem slz. Sáře v tu chvíli došla veškerá síla i chuť žít a onen hlas a rytmus sílil. Přemýšlela, co dál. Hlavou jí vířily myšlenky, jako podzimní listí ve vlažném, pozdním vánku. Ten den plánovali s Danielem lezení na nedalekou skálu. Horolezectví oba milovali. Chodili do horolezeckého klubu, avšak nyní, to bylo jediné východisko, co ji zrovna napadalo. Natáhla ruku k batohu, který se válel opodál a vytáhla z něj lano. Byla nyní pevně rozhodnuta. Postavila se na nohy, stále přes slzy nic neviděla, ale natáhla ruce na nejbližší větev a vyškrábala se na ni, ač s obtížemi. Šplhala dále a dále. Došplhala ke dvoum větvím, Ta dole byla sušší, než ta nahoře. Uvázala pevně provaz na horní větev a poté si ji uvázala kolem krku, v posledních slzách stihla zašeptat "Vždy jsem tě milovala,, sbohem." a skočila, načež se pod ní prolomila větev. Cítila, jak jí smyčka svazuje hrdlo a ubírá jí dech, cítila, jak se jí provaz zařezává do kůže na krku a jak se nadechuje méně a méně, jak ztrácí vědomí a pomalu zavírá oči.
Daniel si pomalu uvědomil, co dělá a co si doopravdy přeje. doběhl ve dveřích ještě Kláru. "Kam šla?!" vyhrkl na ni, až se Klára trošku polekala a vyděšeně na něj koukala. "Tak kam šla?!" zopakoval nahlas a zatřásla s ní. "A-asi t-tam..." ukázala Klára roztřesenou rukou k parku. Daniel ji ihned pustil, ani nepoděkoval a rozběhla se směrem, kam ukazoval. Běžel, jak nejrychleji mohl. Doběhl do parku a rozhlížel se spěšně kolem sebe, nakonec se rozběhl k jejich stromu, usoudil, že je to nejpravděpodobnější místo, kam by šla.

Jeho oči sklouzly ke stínu na stromě. "Sáro!!" zvolal vyděšeně, ona však už nevnímala, zavírala pomalu oči. Vylezl až za ní, opatrně ji odřízl a snesl ji ze stromu, rychle jí to, co jí svíralo hrdlo, ten obojek, který jí upíral dech. Ačkoliv měla ještě trochu otevřené oči, ztrácela vědomí. Daniel prosil, v slzách prosil, aby přežila, aby to vydržela, že nesmí umřít. Ona ho však neslyšela. Veškerou poslední sílu vkládala do toho, aby jej ještě naposledy viděla. "Miluju tě na věky..." zašeptala ještě, pohladila jej po tváři a zavřela oči. Daniel propukl v slzy, objal ji a naposledy políbil na bledé a studené rty. "I já tebe..." zašeptal přes slzy a držel ji v objetí. Nakonec se rozhodl ke konečnému činu. Sáhl po jejích klíčích, vzal kroužek a roztáhl jej a jedním rychlým pohybem si přeřízl zápěstí. Řezavá bolest mu projela celou rukou. Bylo mu to ale jedno, jako vše kolem. Jeho zrak ještě naposledy padl na strom. Nyní konečně si všiml nápisu pod vyrytým srdcem-"Miluji tě navždy, nezapomeň na mě, vzpomínej v dobrém...". Daniel se zmohl na poslední pohled na ni. Na dívku, kterou nesmírně a celým srdcem miloval, několik let. Bylo pro něj velmi těžké říci to, co dnes řekl a také zaplatil za toto tou největší cenou-osobou, kterou miloval. "I já tebe..." zašeptal z posledních sil, položil na ni ruku, a zavřel oči, vydechl naposledy, stejně jako ona před pár okamžiky.
Tak tu leží, oba dva, na místě, které patřilo jen jim, které oba milovali, s osobami, které oba milovali. Oba bez života, v kaluži krve, se zaslzenýma očima. Tam na konci, kdy budou konečně navždy spolu a už je nic nezastaví, ani jim nezabrání v jejich citech...
Tato povídka je dílo z hlavy autorky, avšak jakákoliv podobnost s jejím životem a sny či přáním je zcela náhodná. Autorka se s povídkou nikterak neztotožňuje a žádá o nepřisuzování podobností.
Také autorka nikoho tímto článek nechce nabádat k sebepoškozování, natož k sebevraždě a k názoru, že sebevražda vyřeší všechny problémy.
Doufám, že ačkoliv byla tato povídka teprve druhá,; o kterou jsem se snažila, tak že se vám bude líbit a slibuji, že pokud sklidí úspěch, bude sepsána v nejbližší (či vzdálenější) době další.
Děkuji za přečtení.
S pozdravem, váš Anielik (Proby)
Ale ty to zvládneš aj bez mojej pomoci.