23. května 2011 v 17:09 | Anielik
|
Byl to den jako každý jiný, přeci ale cítila, že je něčím zvláštní, nemohla si však vzpomenout čím. Nepátrala ale dál, sebrala tašku do školy, vlasy stáhla do culíku, vzala si rychle něco do ruky k snídani, nazula boty a vyběhla na ulici, kam právě k nedaleké zastávce přijížděl autobus. Nastoupila po krátkém stání ve frontě, koupila si lístek a rozhlédla se po autobusu. Bylo sice plno volných míst, ale i tak se zasekla a rozpačitě přešlápla. Po chvíli stání si povytáhla brašnu na rameni, strčila si pramen svých dlouhých, havraních vlasů za ucho, vykročila a prošla uličkou mezi sedadly až do zadní části autobusu, kde se posadila a přesunula se k oknu, tašku položila vedle sebe, směrem do uličky. Opřela se loktem o okno, dlaň opřela o stěnu a poté na ni položila tvář. Její křišťálové oči hleděly ven, ale i tak se v nich zračil smutek a osamělost. Ostatně jako v každý jiný den.
Neměla důvod se radovat, či dokonce usmívat. Pro ni to byl luxus, na který neměla nárok. Už si za těch pár let zvykla, že ji okolí bere jinak. Ona BYLA jiná, byla...neviditelná.
Nebyla pro ni povinnost a činnosti, pouze běžné části každého dne, kterými musela projít, aby večer spočinula v posteli a utekla od toho všeho, co ji tížilo a rmoutilo.
Po chvíli rozjímání nastoupili poslední cestující, autobus zavřel dveře a po krátkém hrknutí se rozjel.
Její pohled však stále směřoval ven, snad bez hnutí. Zavřela oči-neusínala však, nýbrž přemýšlela a toulala se daleko od tohoto světa, v myšlenkách a vzpomínkách, snech a přáních...
Na zastávce počkala, až všichni vystoupí a slezla pomalu schody. Zatímco odjížděl autobus za jejími zády pryč a do školy plynuly studenti, ona stála na zastávca a hleděla za mizícími obrysy jejího trápení, nad kterými se rýsovala černá mračna. Dnes bylo zataženo, každou chvíli se mohl spustit déšť. Ale i tak znovu povytáhla tašku na rameni a vydala se plouživým krokem, s velikým opožděním za ostatními studenty.
Už zvonilo, když vešla do třídy. ani se nerozhlédla po třídě a už usedala do své lavice, v rohu místnosti. Měla to tam ráda. Nebyla tolik na očích a nikdo si jí tam moc nevšímal, ba ani učitelé ne. Rozepla tašku a vyndala si z ní pár učebnic na první hodinu, na což položila ještě propisku a tužku.
Jak probíhal celý den ani sama nepstřehla. Ve třídě se střídali učitelé, čas se prolýnal s různými tématy daných profesorů, ale ona byla stále zabrána do svých myšlenek a snů. Její oči směřovali ze třídy ven, z okna, sledovaly mračna.
Déšť se spustil krátce po poledni. Kapky bubnovali na okenní parapet a čas dále plynul za rytmu deště.
Při posledním zvonení se opět všichni vyhrnuli ven ze školy. Celý dav studentů se ploužil ven hlavními dveřmi. Jen ona zůstala pozadu a loudala se prázdnými, školními chodbami, ve které již nebylo živé duše. Nahlížela pomalu do jednotlivých tříd proskleným oknem v horní části dveří. Přejela prsty přes zeď a ucítila na konečcích prstů hrubý povrch zdi. rozhlížela se kolem svýma obvyklýma, smutnýma, křišťálovýma očima, ale i přes obvyklost v nich bylo něco neobvyklého, Věděla totiž, že je to dnes naposledy, co zde je a chtěla si zapamatovat každý detail, každý záhyb stěny, který její prsty ucítily.

Vyšla ze školy pomalým a loudavým krokem, mračna nad ní byla stále zatažena a prudký déšť neutichal, ba právě získával na síle. Nevnímala studivé doteky kapek stékajících po jejím obličeji. Byla duchem stejně nepřítomna, jako jindy. Chlad a vlhkost okolí se pomalu prodíral skrze její oblečení až na kůži. Vlasy měla pomalu splyhlejší a splyhlejší. Přesto se v jejích očích ale rýsovala mírná naděje, jelikož věděla, že už se dlouho trápit nebude. Vydala se pomalu zmáčenou silnicí a liduprázdným městem, avšak opačným směrem, než byl její domov. Nemířila domů, mířila někam úplně jinam.
Jak tak procházela šedavými a zmáčenými ulicemi, hlavou se jí honila pouze myšlenka na to, až bude konečně volná a nebude ji nic tížit, jako do teď. Déšť jí i nadále máčel vlasy a ona šla, nevnímala své kroky, jen věděla, že míří tam, kde bude spokojena.
Doplížila se, jako promáčený stín městem, došla až daleko za to vše, domy, lidi... dokud nedošla až k řece. Uprostřed toho všeho nečasu, deště, jejího snění, přání a zármutku, který ji tížil snad už věčnost. Věděla, co chce, nyní, chtěla toto, skončit se vším, co ji tak urputně pronásledovalo, aniž by ji to nechalo svobodně dýchat a žít. Její kroky směřovaly k nedalekému mostu, pod kterým proudila neméně ledová voda, která nemilosrdně unášela vše, co jí zkřížilo cestu. Jí to ale nevadilo. Došla doprostřed mostu, rukama se opřela o jeho chladnou zídku a nahlédla dolů. Věděla totiž, že za chvíli voda unese i ji, neznámo kam. Ačkoliv nyní hleděla dolů, do propasti, nebála se. Ba právě napak, začínal ji pohlcovat, u ní, nezvklý klid, vyrovnanost a snad i vlna štěstí. Sáhla do kapsy a vytáhla to, co celý den pečlivě skrývala, batoh položila před zídku a dále si jej nevšímala. Nebyl to ynní sen, její snění a představy, věděla, že toto je nyní skutečnost a ona zde opravdu stojí. Ta věc v její ruce, jí připomínala i proč zde stojí a popoháněla ji vpřed. Malá, ostrá, na pohled bezvýznamná věcička, která je schopna vše změnit. Byla to žiletka, co nyní třímala v ruce.

Dívala se na tu věc uchváceným pohledem, jako zhypnotyzovaná. Vzala ji do ruky beze strachu a vylezla pomalu na zídku. V děšti to klouzalo, ale jí to nevadilo. Věděla, že již to dlouho klouzat nebude. Pohlédla naposledy na řeku a přiložila žiletku k zápěstí. Bylo chladno, stále pršelo, ale ona to nevnímala, myslela jen na jedno. Udělala prudký řez žiletkou podél zápěstí. Rukou jí projela ostrá, bodavá a zároveň i řezavá polest. Z rány se jí vyvalily pramínky krve, které se měnily ve větší a větší proudy. Rude kapky mizely dole v ledové řece a uháněly pryč. Její oči se začaly pomalu zavírat a nabývat nepřítomného výrazu. Nakonec oči zavřela úplně a něchala se unášet v deěti vánkem, který vál a cuchal jí vlasy, na které dopadaly kapky krve a cuchaly je. Letěla vzduchem, vlasy jí kryly její blednoucí a bělavou tvář, ze které se pomalu vytrácel život. Její tělo nakonec dopadlo do ledové řeky, ale nevnímalo, kde se nachází. Věděla jen, že už je to vše za ní, vše, co ji trápilo, vše, co ji tížilo a pronásledovalo, nyní odplavila řeka, ve které zmizí postupem času i ona sama. Její bledé a krve zbavené tělo, které je nyní lehké jako pírko, ničím netížené. Bledá tvář pomalu přecházela do klidného a spokojeného výrazu. Ano, zračilo se v ní štěstí. Poprvé za celý svůj život se v ní zračilo štěstí a splněné přání, zhmotněná touha a splněné sny, které již nejsou pouhým snem, ale skutečností. Vypadala, jako by jen pouze spala, ale byl konec. Pro ni to ale bylo vysvobození a úleva od zla, každodenní osamělosti a jejího stínu-strachu.
Její bolest práve odplouvala pryč, se vším co se stalo. Most se vzdaloval a vzdaloval, až zmizel za obzorem. Její tělo bylo unášeno řekou dál a dál. Vlasy jí pluly kolem tváře, kolem hlavy, z části jí zakrývaly tvář, jako při letu vzduchem.
Bylo to vše pryč, byl konec a ona byla někde daleko a byla šťastná, opravdu šťastná.
Tato povídka je dílo z hlavy autorky, avšak jakákoliv podobnost s jejím životem a sny či přáním je zcela náhodná. Autorka se s povídkou nikterak neztotožňuje a žádá o nepřisuzování podobností.
Také autorka nikoho tímto článek nechce nabádat k sebepoškozování, natož k sebevražde a k názoru, že sebevražda vyřeší všechny problémy.
Dále je tato povídka věnována Lee Jeniffer, mladé blogerce, která si přála speciální výtvor pro ni. Speciální sice není, ale i tak je jí věnována.
Doufám, že ačkoliv byla tato povídka první, o kterou jsem se snažila, tak že se vám bude líbit a slibuji, že pokud sklidí úspěch, bude sepsána v nejbližší (či vzdálenější) době další.
Děkuji za přečtění.
S pozdravem, váš Anielik (Proby)
Téda Anil..wáu
je to úplně něco jinýho než sem od tebe zvyklá, jen opravdu doufám že se s tím neztotožňuješ
děkuju :) můžu si dát odkaz na blog na to?