1. března 2011 v 20:35 | Anielik
|
Nevěděla jsem, či dnes ještě něco napíšu, ale jak jsem tak seděla u počítače a vyhlížela neustále v online listu jednu jistou osobu, nedalo mi to a přeci jen mě trklo do hlavy jisté téma-čekání.
Čekáme několikrát za den. Čekáme, až se ráno probudíme, čekáme, až bude víkend, čekáme, až už bude konec, čekáme, jestli sě nekdo objeví, čekáme... čekáme pořád. Ale čekáme-li na milovaného člověka, myslím, že stojí za to čekat a ikdyž bude doba čekání dlouhá, o to větší bude posléze naše radost, až se ona osoba objeví.
Ale co je to čekání? Doba, po kterou kvete růže, než vykvete květ, na který čekáme, tak rudý a mystický, až se hlava hrouží do vzpomínek a snění, vzpomínaje na krásné chvíle, které nám uvázli v srdci, jako střípky skla. Střípky, které se zarývají, někdy bolí, někdy něchají srdce krvácet, někdy se zanoří a nepustí se do konce života, který je s čekáním tak neskutečně dlouhý, nekonečný a i krátký o to více, čím déle čekáme.
Není ale důležité, jestli se čeká, čeká-li se dlouho, krádce, trpce, sladce, ale o to, že se nakonec všichni dočkáme toho, po čem tak moc toužíme, ačkoliv ne tak brzo, jak bychom si přáli. Ale čekat se vyplatí! Vždyť jen díky tomu máme to, na co jsme čekali, to co jsme si přáli, to po čem jsme toužili, to o čem jsme snili.. to.. to co máme!

Co nás nutí ale čekat? Sama osoba, sama věc, vánek šeptající název věci, či jméno osoby? Né, jsme to totiž my sami. Naše skryté nevylíhnuté ptáče jménem zvědavost, které se líhne tím rychleji, čím urputněji čekáme, čím více si přejeme, aby už byl vyplněn účel toho nepříjemného dění, jménem čekání. To, co nás nutí buď sedět a dělat několik minut, ale i hodin tu samou věc, koukat na to samé místo. To, co nám zabírá místo ve vzpomínkách, v mysli, co nám brání soustředit se a myslet plně na něco jiného, co by nám dokázalo vzít tu myšlenku na chvíli z hlavy a odnést jí daleko od nás a nevrátit ji, dokud nebude konec toho čekání. Konec je ale různý. Ten, kdo čeká na konec prázdnin, jen bláhově myslí na pohodlí postele nebo na dovednosti, získané ve škole, na vzdělání. Ten, kdo čeká na milovanou osobu, čeká na spásu, jež přijde nečekána, ale přesto velice vítána. Ten, který čeká na začátek televizního programu, nikdy nepoznal přátelé, jelikož by věděl, že marní čas, kvůli kterému jednou zůstane a zemře sám, zapomenut. A ten, který čeká na smrt, čeká na svou spásu, na smilování, o které úpěnlivě žádá, prosí a žadoní, jen aby mohl být tam, kde není bolest, žal ani bída. Aby mohl být s těmi, které tolik miluje a miloval zanedlouho pospolu, bez jakýchkoliv šarvátek a neshodů, jen v klidu a v míru. Aby mohl být tam, kde může ochránit ty, na kterých mu tolik záleží, ačkoliv je již nemůže políbit, obejmout, sevřít v náručí, cítit stisk jejich ruky, shlížet se v očích, do kterých tak rád hleděl a které tak miloval, ale aby je měl už navždy na očích.
Čekáme proto, abychom se dočkali. Čekáme proto, že musíme. Čekáme proto, že je nám to souzeno.
S pozdravem, váš Anielik (Proby)
Oh :)