Život není zase tak dlouhý, aby pohltil všechny naše chyby. Lidé nejsou pro důvěru stvořeni.

9. kapitola - Nejsi sama

15. července 2017 v 1:22 | Anielik |  Osud nočního tvora

Nejsi sama



Nebudu tvrdit, že je to můj příběh, protože není. Býval to kdysi příběh nás všech. Nad hlavou zářil ohnivý kotouč a po nebesích se líně převalovala mračna, ve vlasech vískal lehounký vítr a kolem zněl veselý smích dětí i dospělých.
Žilo se nám tu šťastně a spokojeně. Dokud nepřišly zlé časy.
Často nyní vídávám sebe i bratra ve svých snech - i své rodiče. Sedávali vždy u domu a usmívali se na nás, mamka nás občas pokárala, ať se nepošťuchujeme a raději si hrajeme spolu. Vždy říkávala, že ať už se stane cokoliv, tak tam na nás bude někde čekat.
Vídávám sebe, jak pobíhám po zahradě a honím motýly a bratra jak sedí na zemi a cosi se snaží vyvrtat klacíkem ze země.
Vidávám sebe jako malou holčičku, jak kolem mě poskakuje, jako bych byla pouhá iluze a... natahuje ke mě svoje ručky. "Nechoď tam! Tam kam chodíš, tě nic dobrého nečeká..." Má na sobě bílé šatičky a ve vlasech čelenku z květů. Z její tváře mne pozorují dvě modrá, pronikavá očka - je maličká, až moc mladá. "Čeká tě tam jen smrt!!!"

 

Roses in the flames

15. července 2017 v 0:02 | Anielik |  Anglické texty
I saw a rose between the grass,
I saw fragile beauty - like a glass.
She was growing like a desire grows,
and she died like the feeling blows.

I saw your face like a piece of art,
beautiful, even if it was just a cart.
But I loved it sice the very first time,
not to love you, was the biggest crime.

I saw you like the roses in the flames,
destroyed by the falsest games,
you was sorrowful and withered,
it was my fault that you out bled.


Tak zdá se

11. července 2017 v 21:57 | Anielik |  Pro tebe zastavil bych svět
Jsi to, co tak neskutečné zdá se,
a tvář tvá, podobá se kráse,
ruce tvé se křídlům podobají,
jako křehké vážky ve vánku se chvějí,
a nad tvou hlavou svatozář,
slova jako šifrovaný snář,
jen těžko někdo pochopí jej hned,
ten tvůj soukromnický svět,
i tak svatost andělů vedle tebe
slabá zdá se a všechen prostor nebe
pro tvá křídla příliš malý jest,
a myšlenky, jež z vláken musíš plést,
když ďábla svého toužíš svést,
i tak jsi ten, co tanec s ním si užívá,
ikdyž plameny tě konzumují zaživa,
stále věříš, že anděl v tobě změní
ďábla k lepšímu a najde to, co není.
I tak - stále ten jsi, jež andělům podobá se,
a nic se nevyrovná tvé nevýslovné kráse.
 


Až tohle všechno pochopíš

8. července 2017 v 23:45 | Anielik |  Pro tebe zastavil bych svět
Nepočítám s tím, že o mém strachu víš,
nepočítám, že mou péči také pochopíš,
Vím, že někdy chceš být taky sám,
a já jsem ta poslední, kdo na to má,
ačkoliv kout mé duše doufá,
jistá část tu stále němě zoufá.
Avšak věř, že úsměv tvůj mi sluncem je,
když své teplo kolem sebe rozlije,
a slovo tvé mi ukolébavkou bývá,
když tichá slůvka v noci zpívá,
a nebýt tvého objetí, já spánku nemám,
s tebou je příjemné i býti němá.
Však samo ticho gesty vydá vše,
když srdce slůvkem nevzplane.

Tak prosím, až tohle všechno pochopíš,
jak nezměrně na tobě mi záleží,
až jistý budeš si, že tohle všechno víš,
budeš vědět, že ty jediný mě milovati smíš.

Chybíš

6. července 2017 v 20:34 | Anielik |  Pro tebe zastavil bych svět
Chybíš mi, chybíš mi z lásky,
chybíš a na čele vrásky
ztrácí se pod tvým dohledem,
a pod jediným pohledem,
taje srdce z hloubi duše,
ač chováš se tak suše,
jsem ta co stále dýše,
upíraje se do tvé chýše,
a přestože to těžké je,
budu ta, co nejspíš prohraje.

Nejsi ten, co beze mě strádá,
jen pro mne je to velká ztráta,
nesmíš ubližovat mojí touze,
když nevidíme se tak dlouze,
jsi sen, jež se mi zdá, když spím,
jsi poslední myšlenka před spaním,
jen dovol mi být ti zase blíž,
a já budu šťastná, až to jednou zase dovolíš.

V pasti

1. července 2017 v 3:51 | Anielik |  Spontánní kecy
Nemůžete chtít po někom, kdo toho vydržel až moc do teď, aby toho vydržel ještě více. Nikdo není stavěný na to, aby zvládl a pochopil úplně vše, od toho je zde tolik osob a individuí, aby každý dokázal zvládnout i pochopit něco a dohromady jsme zvládli dojít až na konec.
A přitom je tak lehké nasadit úsměv, když vám mozek i srdce přetéká a vy nevíte kudy kam a je toho na vás moc. Vlastně čím vícekrát to uděláte, tím je to lehčí. Poté už to děláte automaticky, Usmíváte se tím více navenek, čím více jste nešťastni uvnitř.
Je přeci tolik věcí, myšlenek a slov, které vás mohou tížit a tíží. Občas se to sejde vše najednou a je normální, že byste nejraději padli k zemi na kolena a plakali, neschopni se zvednout; nebo si zalezli do temného kouta a nevylezli ven, dokud by nebylo po všem.
Jsme všichni lidi, není na tom nic špatného. Občas se nám tak asi i uleví více, než kdybychom s tím vším bojovali - řešili to.
Musíme zkrátka každý občas vše vypustit ven, vyplakat, vykřičet, a doufat, že to bude lepší.
Někdy bude, někdy nebude - v tom případě to musíme řešit.
Ale pamatujte si, nikdo není dost silný na to, aby unesl vše, všechnu tíhu světa sám - někdy na to zapomínáme a poté buď přihazujeme na bedra ostatních a nebo nejsme schopni se bránit a poté jiní přihazuji na naše bedra a sami si ulehčují, nebo si někdy pustíme nějaké myšlenky moc do hlavy, lidi moc k tělu a poté to v nás vrtá a hlodá a klesáme níže, protože nezvládáme.
V té chvíli, existuje jen jedna cesta, na dno - až dokud opravdu na ta kolena nepadneme a nevypláčeme se.
Pak toho přijde ještě více a více, zahltí nás všechny pocity, vše je pro nás těžké, dostaneme obavy, strach, divné pocity,
Poté už nepřichází strach sám o sobě, ale strach z toho, co neznáme a teprve přijde.


Na hraně zítřka

13. června 2017 v 22:58 | Anielik |  Pro tebe zastavil bych svět
Na hraně zítřka stojíme sami,
a po těle stále krvácejí šrámy.
Na hraně temnoty stojíme spolu,
krev stále teče a my jdeme dolu.

Před prvním rozcestím dělí se směry,
krok první je nejistý, druhý však smělý.
Před druhým rozcestím, dělí se životy,
padají pilíře veškeré jistoty.

Na konci cesty stojíme zvlášt,
usměv už zmizel, zbyla jen zášť.
Na koncích světel jsme sami na sebe,
zamilovala jsem se, lásko, ale jen do tebe.

Kráčeli jsme spolu i každý zvláště,
dost bylo zlosti a taky záště.
Také jsme kráčeli každý sám,
i přesto jsem ráda, že tě mám.

Na konci života snad stát budeme spolu,
a zbavíme se toho zžíravého moru.
Na začátku lásky snad budeme dva,
ty budeš jen můj a já navždy jen tvá.


Hrdinové dnešní doby

7. dubna 2017 v 22:10 | Anielik |  Mé názory
"Hrdina", co znamená pojem "hrdina"? Pro každého něco jiného, ale přesto není dnes těžké být hrdinou pro kohokoliv. Možná je to tím, že dnes vidíme už hrdinství v ledasčem, možná je to tím, že dnes lidé ocení máloco.
Já mám ve svém okolí a životě pár hrdinů, které byste asi nromálně nepoznali, ale pro mě to hedinové jsou, už pro ten skrytý osobní význam.
Samozřejmě, nebudu vám vykládat takovéto, že podporuji naši armádu a vojáky v zámoří a podobné kecy, protože to tak je, ale zní to tak trochu jako klišé.
Kdo je pro mě hrdina?
Hrdina je pro mě člověk, který pro druhé ledaccos a cokoliv udělá a sám za to nic neočekává. Je tu pro vás, když je vám nejhůře, dělá pro vás všechno možné a nenechá vás padnout a nic za to od vás nežádá.
Každé ráno sám vstává a ačkoliv mu není do zpěvu, stejně vstane a usmívá se na svět. Je tu pro druhé, ačkoliv by sám potřeboval pomoci. Hrdina je pro mě ten, co má sám málo a přesto rozdává. Přesto se věnuje ostatním a sám mlčí a skrývá se za falešné úsměvy a pocity.
Hrdina je pro mě člověk s velkým srdcem, co nebojuje pro sebe ale pro ostatní.
To je pro mě hrdinství. Možná právě proto, že by tací lidé měli být a nejsou, proto je zázrak, když se najde alespoň jeden.
O to víc však bolí, když někoho takového necháte jít.
Takoví lidé se neopouštějí, protože budou vždy pohonem vašeho života.
Tak si jich važte.


Zavři oči, padá hvězda

7. dubna 2017 v 21:30 | Anielik |  Básničky
Začíná noc a já jsem opět sám,
blíží se to, co tak dobře znám.
Začíná noc a ty jsi opět sama,
přesto velký rozdíl mezi náma.
Začíná noc a já jsem stále blíž,
k pocitu samoty, copak to nevidíš?
Vedle mě místo zeje prázdnotou,
kdysi patřilo osobě s velikou hodnotou.
Hodnotou tisíce moří, hor i říček,
však kolik nožů, slovních hříček
rozdělilo naše srdce vedví,
a jak napravit to, nikdo neví.
Třeba jen čas bude rány hojit,
možná jen sami k tomu musíme dojít,
možná jen čas zahojí křivdy staré,
a ukáže to, co bylo a jest správné.
Avšak do té doby budem' žíti v osamění,
než se všechno v dobré opět změní.
A třeba jednou zjistíme, že se nám to nezdá,
prozatím však zavři oči a přání si přej,
padá hvězda.


Den, kdy mé slunce zmizelo

16. března 2017 v 21:22 | Anielik |  Pro tebe zastavil bych svět
Tvou tvář všude vídávám,
ve všem, co jsme dělali,
pravdou však, že už to nezvládám.

Komu přece srdce nezlomí,
když vidí svou lásku klečet,
třást se i plakat při zemi?

Kdo dobrovolně trpět chce,
když stačí jedno slovo
a může vše býti zase tvé?

Možná slabostí to budeš chtíti zvát,
ale třeba každá slza,
dostane mě blíže k tobě snad.

A snad každá slza, která bude tvá,
mě bude chtíti zpět
a znovu lépe i blíže zas mě znát.

I třeba až vypláčeme říčku slzí,
poznáme ty chyby
a zjistíme, jak moc nás to mrzí.

Třeba budeme chtít zas vzíti zpět,
všechno co se stalo
a mít opět ten svůj vytoužený svět.

Ráda ve svém srdci zlost bych měla,
protože by bylo snazší,
než přijít o to, co jsem tolik chtěla.

A ráda bych tě zvala mizerou,
avšak pravdou je,
že v ten den mé slunce zmizelo.


Kam dál