Nikdy neváhej s tím, co chceš udělat.
V budoucnu totiž může přijít den, kdy budou všechny tvoje šance pryč.

Má minulá budoucnost

16. června 2018 v 9:15 | Anielik |  Kde jsi byl, když se svět přestal točit
Chvěla se do rytmu písně,
a uvnitř zachvacoval ji
ten pocit nenadálé tísně,
stále pevněji a pevněji.

Jako ten had zlotřilý,
který tě pevně obtočí,
vysaje dech za chvíli
a k tomu tě zotročí.

A jed hada pod kůží,
tak hluboko se vpíjí,
jako trny bez růží
navěky se v tebe vryjí.

A světlo na tom stolku
nočním ještě svítí,
chtěl jsi obyčejnou holku
však trhat budeš pouze kvítí.

Možná plané kapky deště
smyjí hříchy všechny,
a třeba k tomu ještě
špínu mezi tvými nehty.

To jediné co z minula
ti ještě zbylo právě,
sít, co se napnula a
všechno v jedné zprávě.


 

Očekávali ode mě příliš

12. června 2018 v 22:45 | Anielik |  Spontánní kecy
Byla to moje svoboda. Bylo to něco, co jsem pořebovala. Jen jsem nečekala, že to ještě přijde. Najednou jsem se nemusela nikomu zpovídat, nikoho se na nic ptát, celý svět mi patřil a ležel mi u nohou. Mohla jsem dělat, co se mi jen zlíbí, a taky, že jsem to dělala.

Co je štěstí?

7. května 2018 v 22:41 | Anielik |  Básničky
Prázdná slova a k tomu sliby plané,
oči pláčou ikdyž srdce láskou plane.
nedovedu býti sama, jako někdo sám,
jen milé slovo, společnost - více nehledám.
Trochu lásky, jež otřela by oči moje,
a štěstí, co je vždycky dvoje.
Jedno slepé, barvy růžovoučké jest,
a druhé smutné, když jsi sám a musíš kvést.
Musíš kvést, ač sucho plní ústa tvoje,
a ač neutíkáš sám a z boje,
neubráníš se v tom smutku slzám,
když nemáš nikoho a jsi tolik sám,
a stěny kolem zejí prázdnotou,
to je štěstí, míň, než dohodou.
Štěstí není věčné a občas přijde smutek,
ačkoliv bys mu občas rád i utek'
ne vždy bude svět tak zářivý,
a ne vždycky, ty vyvázneš bez viny.

 


Dopis

23. března 2018 v 22:09 | Anielik |  Spontánní kecy
Lásko,
nikdy bych nečekala, že se s někým dostanu tak daleko, jako teď, a do budoucna možná ještě dále. Tím spíš, když je to člověk, se kterým jedu už na druhý pokus.
Ty si myslíš, že si nic nepamatuju. Ale já si pamatuju každou krásnou chvíli. Možná i ty nepříjemné a smutné, bolestivé - ale pamatuju si je. Od toho, jak jsme se dali dohromady, přes první noc ve tvém bytě, až po bolestivý rozchod, kdy jsme neovládala vlastní tělo ani vlastní slzy.
Jenže to vše je pomíjivé, když pak následují i další hezké a společné vzpomínky.
Asi jsmem možná přes to vše špatné zapomněla na to hezké. Na ten jedinečný pocit, když jsem si s tebou psala a poznávali jsme se. Stejně jako na ten jeidnečný pocit, kdy jsem tě poprvé spatřila, ale cítila jsem se, jako bychom se znali už několik let předtím.
Jak jsem se cítila, když jsme si psali a byli na sobě závislí, když jsme se ještě neznali osobně a ty jsi mi skládal v každé větě komplimenty. Zjistila jsem, že to na tebe jsem celý život čekala a že nás svedlo dohromady neskutečné množství náhod.
Neplánovali jsme být přátelé a oběma nám bylo jasné, kam to od začátku míří.
Když jsem ti řekla, že nejsem siréna a tys odepsal, že by sis, být námořníkem, přál, abych byla tvoje siréna. Stejně jako jsi sepisova svoje pocity, kdy jsem byla tvým důvodem se usmívat a být silnějším a dávala ti chuť do života - bylo to vzájemné.
Tenkrát jsi slíbil, že mi nebudeš lámat srdce, ani mi ubližovat, tenhle slib jsi bohužel porušil, rozlámal jsi mi srdce na několik malých kousků, ublížil jsi mi, ale svou chybu už jsi napravil, dal jsi to srdce zase dohromady a nyní je silnější, než bylo dřív.
Pamatuju si každý pocit, každý pohled, každou důležitou větu a každý důležitý moment, kdy mi s tebou bylo nejvíce krásně. Stejně jako si pamatuju každý pocit i moment, když jsem ti dala druhou šanci - a s tím, co nyní vím, vím i to, že byhc litovala, ti tu druhou šanci nedat. Nyní jsem ráda, že jsem neposlechla ty hlasy lidí kolem mně, kteří mi radili, že ti tu šanci dávat nemám.
Uvědomuju si, jak moc úžasnej chlap v tobě dřímal a potřeboval jen probudit a já se cením každého momentu s tebou, ikdyž je to s námi oběma občas těžké. Vlastně jsem se dnes při čtení těch starých zpráv, ujistila, jak moc tě miluji a jak moc jsi pro mě důležitý, více, než kdokoliv jiný kdy byl a kdy bude. Protože s Tebou chci strávit zbytek života. Nikoho dokonalejšího totiž už nepotkám. Máš vše, co jsem kdy chtěla a co jsem si kdy přála.
A říkej si tomu jak chceš, ale já všem těm neskutečným náhodám, které sahají tak daleko, říkám osud. Osud, který nás dva měl svést dohromady a už jen to, že jsme si tu druhou šanci byli schopni dát a něco pro ni udělat, říká vše.
Udělal jsi ze mě lepšího a šťastnějšího člověka, který je schopný všeho, když má tebe vedle sebe. A budu se tak snažit chovat co nejdéle. Doufám, že v tobě probouzím stejné pocity a ještě dlouho budu, až do konce našich společných dnů. Jsi totiž můj důvod se usmívat, dýchat a žít.

Tvůj Anielik.

Cesta za kamenem mudrců

15. února 2018 v 17:21 | Anielik |  Download
Pro případné zíjemnce dávám ke stažení cestu za kamenem mudrců ve své původní verzi i se všemi obrázky.

Ke tažení zde


Část osmá: Kouzlo lásky

15. února 2018 v 17:17 | Anielik |  Cesta za kamenem mudrců
Otevřela jsem pomalu oči. Chvíli jsem nevěděla, kde jsem, ale jakmile jsem zjistila, kdo mě drží v náručí, do očí mi vhrkly slzy a já ho rukama pevně objala. "Taky jsem neměla odvahu Ti to říct. Že Tě miluju." Zašeptala jsem potichu. Matt zvedl hlavu. "Anilko?" hleděl na mě jako na zázrak. "Ty žiješ!" vykřikl šťastně a přivinul mě k sobě ještě pevněji.

Část sedmá: Oběť přátelství a lásky

10. února 2018 v 17:00 | Anielik |  Cesta za kamenem mudrců
Latina mě ani Mattovi nedělala problém, vzhledem k tomu, že jsme se ji učili už od prvního ročníku jako součást latinského kroužku. Takže přeložit knihu bylo vcelku snadné.

Část šestá: Síla vůle

6. února 2018 v 16:55 | Anielik |  Cesta za kamenem mudrců
Nyní jsme měli projít skutečnou zkouškou. Došli jsme na konec celé té dlouhé, temné chodby, kde se nacházely dřevěné dveře. Do bílého dřeva byly vyřezány runami různé ornamenty a nápisy. Ani jeden z nás však nebyl tak dobrý, aby nápisy rozluštil. Tak daleko jsme v předmětu Starodávných run ještě nebyli.

Část pátá: Vědění je síla

3. února 2018 v 16:51 | Anielik |  Cesta za kamenem mudrců
"No paráda, co teď?" podíval se na mě Matt se zdviženým obočím. "Nevím, ale říkal, že máme jít ke dveřím na konci chodby, takže bychom už nejspíš měli vyrazit, ne?" opáčila jsem a pokrčila rameny, načež jsem se vydala ke konci chodby, ve které stále hlasitě odfukoval drak. Matt se na mě jen podíval kritickým pohledem. "Víš, jak to dopadlo, když jsme se vrhli do prvních, velkých dveří…" poznamenal tiše, při čemž jsem se zasekla a otočila se k němu. "Ale jinudy se odtud nedostaneme, musíme dál." Pronesla jsem se značnou lítostí ve tváři a vydala se pomalu ke dveřím, ovšem už více sklesle, než předtím.

Část čtvrtá: Síra a plameny

30. ledna 2018 v 17:43 | Anielik |  Cesta za kamenem mudrců
Prošli jsme oba kamennými dveřmi a ocitli se v další chodbě. Tentokrát odkudsi vyzařovalo měkké, oranžové světlo. Místnost byla prázdná. Doufali jsme, že jsme už u cíle, avšak opak byl pravdou.

Kam dál