Život není zase tak dlouhý, aby pohltil všechny naše chyby. Lidé nejsou pro důvěru stvořeni.

Hrdinové dnešní doby

7. dubna 2017 v 22:10 | Anielik |  Mé názory
"Hrdina", co znamená pojem "hrdina"? Pro každého něco jiného, ale přesto není dnes těžké být hrdinou pro kohokoliv. Možná je to tím, že dnes vidíme už hrdinství v ledasčem, možná je to tím, že dnes lidé ocení máloco.
Já mám ve svém okolí a životě pár hrdinů, které byste asi nromálně nepoznali, ale pro mě to hedinové jsou, už pro ten skrytý osobní význam.
Samozřejmě, nebudu vám vykládat takovéto, že podporuji naši armádu a vojáky v zámoří a podobné kecy, protože to tak je, ale zní to tak trochu jako klišé.
Kdo je pro mě hrdina?
Hrdina je pro mě člověk, který pro druhé ledaccos a cokoliv udělá a sám za to nic neočekává. Je tu pro vás, když je vám nejhůře, dělá pro vás všechno možné a nenechá vás padnout a nic za to od vás nežádá.
Každé ráno sám vstává a ačkoliv mu není do zpěvu, stejně vstane a usmívá se na svět. Je tu pro druhé, ačkoliv by sám potřeboval pomoci. Hrdina je pro mě ten, co má sám málo a přesto rozdává. Přesto se věnuje ostatním a sám mlčí a skrývá se za falešné úsměvy a pocity.
Hrdina je pro mě člověk s velkým srdcem, co nebojuje pro sebe ale pro ostatní.
To je pro mě hrdinství. Možná právě proto, že by tací lidé měli být a nejsou, proto je zázrak, když se najde alespoň jeden.
O to víc však bolí, když někoho takového necháte jít.
Takoví lidé se neopouštějí, protože budou vždy pohonem vašeho života.
Tak si jich važte.

 

Zavři oči, padá hvězda

7. dubna 2017 v 21:30 | Anielik |  Básničky
Začíná noc a já jsem opět sám,
blíží se to, co tak dobře znám.
Začíná noc a ty jsi opět sama,
přesto velký rozdíl mezi náma.
Začíná noc a já jsem stále blíž,
k pocitu samoty, copak to nevidíš?
Vedle mě místo zeje prázdnotou,
kdysi patřilo osobě s velikou hodnotou.
Hodnotou tisíce moří, hor i říček,
však kolik nožů, slovních hříček
rozdělilo naše srdce vedví,
a jak napravit to, nikdo neví.
Třeba jen čas bude rány hojit,
možná jen sami k tomu musíme dojít,
možná jen čas zahojí křivdy staré,
a ukáže to, co bylo a jest správné.
Avšak do té doby budem' žíti v osamění,
než se všechno v dobré opět změní.
A třeba jednou zjistíme, že se nám to nezdá,
prozatím však zavři oči a přání si přej,
padá hvězda.


Den, kdy mé slunce zmizelo

16. března 2017 v 21:22 | Anielik |  Pro tebe zastavil bych svět
Tvou tvář všude vídávám,
ve všem, co jsme dělali,
pravdou však, že už to nezvládám.

Komu přece srdce nezlomí,
když vidí svou lásku klečet,
třást se i plakat při zemi?

Kdo dobrovolně trpět chce,
když stačí jedno slovo
a může vše býti zase tvé?

Možná slabostí to budeš chtíti zvát,
ale třeba každá slza,
dostane mě blíže k tobě snad.

A snad každá slza, která bude tvá,
mě bude chtíti zpět
a znovu lépe i blíže zas mě znát.

I třeba až vypláčeme říčku slzí,
poznáme ty chyby
a zjistíme, jak moc nás to mrzí.

Třeba budeme chtít zas vzíti zpět,
všechno co se stalo
a mít opět ten svůj vytoužený svět.

Ráda ve svém srdci zlost bych měla,
protože by bylo snazší,
než přijít o to, co jsem tolik chtěla.

A ráda bych tě zvala mizerou,
avšak pravdou je,
že v ten den mé slunce zmizelo.

 


Byl jsi vším, co jsem měla

11. března 2017 v 20:36 | Anielik |  Pro tebe zastavil bych svět
Býval jsi vším, vše co jsem měla,
vlastně to jediné, co jsem kdy chtěla.
Ztělesněným bohem, ale i hrdinou,
byla jsem princezna, nemyslels' na jinou.

Nemusel jsi nic dělat, jen se mnou být,
to byo jediné, co mohla jsem chtít.
Bral jsi mě jaká jsem, i jaká jsem byla,
jenže já cestou vpřed zabloudila.

Ranila jsem tebe z hlouposti pouhé,
někdy je čekání na tebe více, než dlouhé.
Je jako věčnost, co nikdy neskončí,
občas člověka zkrátka zaskočí.

Vlastně nezvládám tě poslat slovy,
jsi vyjímečný a nepasuješ do osnovy.
Jsi jiný a to je to, co se dotklo srdce mého,
ačkoliv je toho málo, co zbylo z něho.

Když ztrácím tebe, ztrácím půlku sebe,
ztrácím půdu pod nohama a cestu, kam vede.
Jediná cesta ven je silným jedem.
Byl jsi mým životem a nyní mým hrobem,
tím neutíkám od ničeho, jen dávám sbohem.


Prosím

11. března 2017 v 20:08 | Anielik |  Spontánní kecy
Víte, člověk přijde na všechno, až když už je moc pozdě. Jak moc byl sobecký a co všechno vyměnil za krásné zážitky - tedy možné krásné zážitky. Někdy jsou pro vás důležitější špatné věci, někdysi zkrátka vybereme špatně a přijdeme o to, co pro nás znamená nejvíc, o to, co milujeme nejvíce na světě.
Člověk pozná, když je to ta pravá láska, která by měla trvat celý život, protože se ve vás něco zlomí a vy se změníte. Zrovna takové chvíle, ve kterých, žili-li bychom v románech J.K.Rowlingové, by se nám měnil patron na jiného. Přesně tak si připadám.
Člověk skutečně nezažil depresi, pokud nebyl úplně na dně. A pokud si myslíte, že tam jste, věřte, že to jde vždy i hůře. Pokud ztratíte to jediné, na čem vám v žvotě záleželo, co pro vás znamenalo domov a všechno, pak jste na dně.
Až pokud máte rozedřené oči a vedle sebe několik balíků posmrkaných a promočených kapesníků, pak teprve poznáte, v čem jste skutečně chybovali a co vše byly jen falešné priority a iluze, jak moc jste se vlastně rozhodovali špatně.
Jak ste byli egocentričtí, sobečtí a jak jste nedokázali ocenit nic, co pro vás ta jedna osoba udělala a dělá pořád.
Těžko budete vědět, když s někým sedíte u jednoho stolu, že vám ta osoba časem změní život a zlomí srdce, ale i tak to bude vás hrdina.
Ikdyž to pro vás bude nesnesitelná bolest a jediné, na co myslíte, je jen to nejhorší a připadá vám to jako jeidný možný způsob, jak se toho všeho zbavit, aby se vám ulevilo, protože jinak máte dojem, že zešílíte - naprosto nesnesitelná bolest. Stále pro vás bude ta osoba to nejlepší a jste ochotni na ni roky počkat. I tak máte pocit, jako kdyby ten druhý umřel, ale neumřel, stále je tu. Nedovedu si snad ani představit, jaká by to byla bolest, kdyby byl skutečně pryč, ak psychicky, tak fyzicky.
Některé věci ale nejdou vzít zpět a musíme si všichni vážit toho, koho máme, cenit si toho, co pro nás dělá a neupřednostňovat jiné věci, když to není nutné, protože tak ochuzujeme hlavně sami sebe.
Nedělejte prosím zbytečné chyby.
nedělejte prosím zbytečná špatná rozhodnutí.
Nevydávejte se špatnou cestou.
A mějte otevřené oči.

Možná i pár hodin

25. února 2017 v 21:15 | Anielik |  Články z inspirace a nápadu
Šli si oba dva lehnout a zapli televizi, jako to dělávali vždycky. Nebylo tak těžké najít společný vkus na seriály, vlastně to bylo to nejlehčí na tom všem.
"Co se děje?" zeptala se ho, když ho viděla, jak zaujal svůj klasický postoj v tureckém sedu a mírně shrbený se díval kamsi na zeď, nebo možná i skrze ni.

Když cesta není přímá

21. února 2017 v 15:26 | Anielik |  Básničky
Moje srdce bývávalo šťastné,
zatímco mé oči byly prázdné.
Moje duše bývávala lehčí,
vybírala jsem, co bylo lepší.

Smála jsem se od srdce a víc,
dýchala jsem z plných plic.
Ale něco ve mě brzy zvadlo,
moje srdce dlouho chřadlo.

Z veškeré té bolesti a osamění,
z něčeho, na co lék už nikde není.
Bývala jsem přímá na své strmé trase,
neuhýbala jsem životu, ani jeho kráse.

Bývala jsem tygrem, šelmou bojovnou,
zvířaty, co na cestě k cíli neuhnou.
Zažila jsem pády a poté i zklamání,
co prohrou opět zavání.

Přišla jsem i o schopnost chodit zase zpříma,
a rovně k cíli, když cesta není vždycky přímá.
Jsem zase na cestě, kde je každý sám,
navrh šťastná, avšak uvnitř umírám.


Plky o čase-nečase

12. února 2017 v 14:18 | Anielik |  Spontánní kecy
Není to první článek, který jsem chtěla zpracovat jako básničku, nebo dokonce povídku a místo toho bych se klidně chystala plkat o něčem jiném. Není to tak, že bych snad na svůj blog zanevřela, jen zkrátka mi asi dochází slova, o která bych byla schopna se dělit s ostatními - nevím, co mám dělat se svým volným časem, pokud vůbec nějaký mám, natož co bych měla dělat se svým blogem. Nejednou jsem ale otevřela to malé internetové okénko, přepsala ve svém menu téma týdne a chystala se na to něco napsat.
Kdepak, prokrastinace v tom nehraje žádnou roli. Myslím, že za svůj čas toho stíhám až moc, problém je ve mě, nemám inspiraci a už čtyři roky mám rozepsanou povídku a naposledy jsem napsala díl asi rok zpět.
Jenže vše je poslední dobou tak nějak frustrující, počasí je sychravé, já nějak nemohu najít místo, kam se mezi lidi zařadit. Najednou jsem dospělá a musím dělat vše sama. Ne, že by mě to nebavilo, jen den má moc málo hodin a vše je zkrátka asi až moc depresivní na to, abych o tom někam psala.
Jsem bez inspirace a bez chuti k čemukoliv a pomalu se ze mě stává workoholik, kdy jediná náročná i kterákoliv jiná práce je pro mně uspokojivá. Vlastně se sebou dokážu být spokojená jen ve chvílích, kdy jsem v práci, stala jsem se na práci závislá a ne nadarmo se říká, že všechno dělání, smutek zahání. Není to tak úplně pravda - dělání zahání absolutně všechno. A za ta léta v obchodě jsem se naučila usmívat na zákazníky a být k nim milá, ačkoliv oni milí nejsou a já na to nemám ani trošku náladu.
Prostě nemůžu najít nic, co by mě tak nějak doopravdy nakoplo a měla bych zase chuť a elán do života, kdy bych začala znovu věřit lidem a v lidi a ne jen v některé, nýbrž ve všechny a všem, nebo alespoň těm a v ty, kteří jsou v téhle mé nenávistné hodince naprosto nevinně.
Nevím, zda-li mě ovládl nějaký druh deprese, nebo jen mám vše, co jsem chtěla a nemám se za čím hnát, nebo jestli mám moc starostí, či je to jen tím, že mám moc myšlenek a nedokážu si je všechny uspořádatn nebo snad jen tím, že jsem sama, ve většině věcí a hlavně ve svém volném čase, který nevěnuju práci. Doma jsem sama, ve škole jsem taky tak nějak sama, ikdyž jsou kolem lidi - jsem v tom sama. Někdo prostě potřebuje kolem sebe lidi, neustále, i když ho rozčilují.
Nějak jsem si totiž za ta léta na internátě zvykla na neustálý povyk a společnost lidí a že ti, se kterými si rozumím, jsou blízko, teď mám vlastní byt, vlastní život a stejně je to málo, protože ačkoliv mě tedy ten hluk rozčiloval, asi mě nějakým způsobem i stimuloval.
Jsem tu stále pro pár lidí, pro které bych se rozkrájela, poznala jsem spousty věcí a spousty úžasných lidí za tu dlouhou dobu, co jsem končila i skončila školu a začala být workoholikem, ale něco uvnitř mě stále chybí. Možná bych zase potřebovala trošku adrenalinu, který k životě potřebuju minimálně stejně, jako společnost lidí, hlavně těch správných lidí.
Nicméně jsem alespoň zase něco jednou za čas napsala, snad ne zase na pár měsíců jako kompenzaci mého času-nečasu a třeba zase brzy najdu inspiraci něco napsat.


Tečka tečka tečka

11. ledna 2017 v 20:49 | Anielik |  Ostatní
Stokrát jsem začínala větu a tisíckrát jsem ji ukončovala, tisíckrát jsem ji ukončovala a milionkrát jsem ji zase smazala. Kde končí autorská krize a začíná spokojený život jedné vydeptané blogerky? Možná jsem moc rozmazlená, že mám vše a ještě více. Zřejmě toho mám tolik, že nevím, o čem psát.
Chtěla jsem psát knihu, ale asi mi chybí vůle nebo inspirace. Moji inspiraci a energii pohlcují jiné věci, práce například. A tak je těžké psát básničku nebo dokonce příběh. Mám v podstatě to, co jsem si kdysi přála a sny se pomalu plní dále.
Jen jedno se mi neplní a to je dostatek inspirace k tomu, abych napsala knihu, jež mám rozepsanou už od roku 2012. Možná že právě Leontýnka a její trýznivý osud byla moje jediná naděje. Možná že právě ona měla být mým vrcholným dílem, který uzavře mou rádoby kariéru blogerky a posune mě na samý vrchol. A třeba se jen moc málo snažím.
Ráda bych tedy ve psaní pokračovala, ale je možné, že mi jen chybí zpětná vazba a osoby, které by daly vědět, že to, s čím se snažím, čtou a líbí se jim to, že chtějí, abych psala dále.
Snad se tedy brzy k psaní vrátím a bude se mi dařit přeci jen lépe.
Zatím přeji hodně štěstí a zdaru všem, kdož sem zavítají.

White hind

4. prosince 2016 v 21:46 | Anielik |  Anglické texty
I saw white hind, between the trees,
i saw a patron, between cold breeze.
She tippled the water from some small spring,
she was so beautiful, but lost her wings.

She brightened my world, she fought of the dark,
like white bright star, that's how she sparked.
Looked straight at me and bowed her head,
now she looked like she sped.

But I will remember her, till the very end,
that pure light, that she, to me, sent.
She saved my soul and saved my days.
And if you ask me "After all this time?"
A will answer you "Always".


Kam dál