Nikdy neváhej s tím, co chceš udělat.
V budoucnu totiž může přijít den, kdy budou všechny tvoje šance pryč.

Jsem tvé milované dítě

22. listopadu 2018 v 19:22 | Anielik |  Básničky
Jako to světlo v zákoutí,
jako ten košík bez proutí.
Jako ten pohled na nebe,
tak moc cítím se bez sebe,
ikdyž tebe srdce příliš nebolí,
já udělala bych snad cokoliv,
aby vrátil mi tě osud zpět,
jsi jako píseň, jež nemůžu pět,
jako hra, kterou nemohu hrát,
jak neměla bych si to tak k srdci brát,
když už tady se mnou tolik nejsi,
až příliš scházíš mi - tak kde jsi?
A že se mému smutku nedivíš,
však před ním nikde není skrýš.
A že mě slzy máčí velmi,
však lásko, běda, žel mi,
tak snadno zranit jsem se nechala,
ni šanci bránit jsem si nedala.
I tak však součástí života jsi mého,
jsi součást ničeho a přeci všeho.
I přes tu bolest veškerou, neskonale miluji tě,
jsi jako má hračka a já tvé milované dítě.

 

Nesmyju teď hříchy svoje

18. listopadu 2018 v 14:31 | Anielik |  Básničky
Mrzne - venku padá zmrzlý sníh,
a mě v uších zní tvůj poslední smích.
Poslední a neupřímný,
než zakryly ti tvůj smích stíny.

Než zakryly tvé slunce mraky,
když vyhasneš ty, já vyhasnu taky.
Než pláč zakryje tvou krásnou tvář,
jsem tady jen pro tebe, ty víš, že mě tu máš.

Možná tohle všechno bylo málo, pro mě teda dost,
však v dnešní době, nejvzácnější - upřímnost.
Možná ti to nestačilo, možnás' chtěla víc,
já ti ale nemohl nic víc k tomu říct.

Snažil jsem se přivést tě zas zpátky,
zastavit tvé krvavé, se žiletkou hrátky.
Hrála jsi si se smrtí a já s tím nemohl nic dělat,
asi nedal jsem ti to, co jsi nejvíc chtěla.

Jenom o pár sekund, mohlas tu být dýl',
ty jsi byla všechno, o čem jsem po nocích snil.
Mohl jsem tě zachránit, kdyby snažil jsem se víc,
poslouchat tvé srdce a vyjít jemu vstříc.

Mohl jsem být hrdina, pro princeznu sladkou, svojí,
ale teďka jsem to já, co před tvým hrobem stojí.
Pokládám tam růže - co mohlo být jinak, líp?
Teď nedokážu svoje hříchy ze svý duše smýt.

Jednou se tam ale sejdem', budem' spolu navždy,
bezesporu šťastný, jak bývá v životě každý.
Jednou se tam sejdem, a já smeju hříchy svoje,
budu jenom tvůj a ty navždy moje.


Změna je život

11. listopadu 2018 v 19:07 | Anielik |  Povídky
Byla nervózní a třásly se jí ruce. Dneska mu to musí říct. Musí mu konečně říct, co k němu cítí. Ale toho odmítnutí se bála více, než toho, že by mu to měla říct. Přetáhla si tričko přes hlavu a přešla ke stolku s kosmetikou, kde se posadila a pohlédla do zrcadla. Byla strašně bledá a vypadala jako mrtvola. Pochybovala, že by jí snad od toho make-up mohl nějakou cestou odpomoci, ale musela to zkusit.
 


Nejsem

3. října 2018 v 15:18 | Anielik |  Básničky
Nejsem ten, jenž tancem parket ctí,
nejsem tím, kdo zvony vždycky rozezní.
Nejsem ten, kdo srdce tvoje svádívá,
a ani ten, při kom mají svatí stát.

Nejsem ta, co v plamenech tančívá,
a spokojí se s málem, to jí obvykle stačívá.
Co řádky před sebou rychle předčítá,
a přehlíží to, co se jí právě naskýtá.

Nejsem to, co opanuje slunce zář,
co nastavuje jen svou věčně milou tvář.
Jsem zvíře, které promění se v běs,
a, je-li nutno, použije drápy, tomu věř.


10 nejhorších věcí

20. září 2018 v 17:38 | Anielik |  Básničky
Deset nejhorších těch věcí, vět,
co otravují rychle svět.

Věc ta první co na náladě ztratí,
bát se uznat že se máte rádi.

Věc ta druhá, tou zlost velká je,
nezmizí jak led, jež na jaře roztaje.

Věcí druhou často závist bývá,
v každém druhém, potají se skrývá.

Věcí třetí arogantní bývaj' věty,
které rozdělují celé světy.

Pátou věcí, očividně střední,
bývají věci nezáživné, všední.

Šestou věcí, která naše srdce ničí,
dělá bolest, jež dělá okruh přátel řidší.

Větou sedmou, důležitou hodně,
bývá "nepotřebuji tě", žiji radši na svobodě.

Osmá věc ta, blížící se konci,
bývají ti nejhroznější sobci.

Skoro poslední věc k nezěmnění,
bývá nejblížšiho člověka necěnění.

A poslední bolestnou věcí tou,
nazývá se nejčastěji samotou.



Snad proto, že miloval jsem noc

31. srpna 2018 v 12:03 | Anielik |  Kde jsi byl, když se svět přestal točit
Zhaslo mé slunce, schováno za mraky,
zhaslo mé slunce, kde dějí se zázraky.
Zhasla má láska, kde bývávalo světlo,
a uvadly růže, kde dřív kvítí kvetlo.

Tma nyní halí můj ponurý svět,
snad jednoho dne vrátíš se zpět.
Však než vrátíš se ke mě a budeme spolu,
budu jak židle u prázdného stolu.

U stolu bez kvítí i prázdného poháru,
jsi jako perla uprostřed korálu.
Jsi jako kvíteček, jako mák vlčí,
však teď jsi pryč a samota mě ničí.

Tak proč mlčíš, tak proč nic neříkáš,
ztrácím svůj dech, když se mě dotýkáš,
vždy když své do mých upřeš ty očí,
zem pod nohama mizí a svět se mi točí.

Zhasly i hvězdy a měsíc se mi ztrácí,
nyní jsme slabí, dřív bývali jsme draci.
Zhaslo už všechno, snad chtěl jsem toho moc,
To snad proto, že bezmezně miloval jsem noc.


Volný den

29. srpna 2018 v 11:40 | Anielik |  Drabble
Vstala jsem o něco déle, jelikož jsem dnes nemusela do práce. Posadila jsem se na posteli, zapnula radio a položila nohy na zem. Chodidla mě bolely od celodenního chození v práci. Došourala jsem se pomalu do koupelny a podívala se do zrcadla. Vypadala jsem jako nějaká fosílie. Tyhle pocity jsem se ale už dávno naučila filtrovat a nemyslet na to. Upravila jsem se, co to šlo, abych alespoň nevypadala jako kašpar. Přešla jsem zpátky do pokoje a vyhlédla z okna, dnes bude hezky, měla bych někam vyrazit.
Vzala jsem telefon, ztlumila hlasitost radia a vytočila číslo kamarádky.
"Ahoj, vyrazíme někam?"

SLOVA: Chodidlo, fosílie, filtr, kašpar, hlasitost.
Generováno generátorem náhodných slov



Jsem lovec

28. srpna 2018 v 19:25 | Anielik |  Citáty, momentky
Jsem lovec a jako takový,
toužím vždy jenom po krvi.
Jsem lovec a taky proto
krev a maso jsou můj motor.
Jsem tyran a za to to stojí,
tyranem budu a proto se mě bojí.
Jsem vznešený a hrdý lev,
a kolem mě lze slyšet řev.
Řev a pláč co oběti jsou vlastní,
bolest a utrpení, co dělá mě šťastným.
Jsem krutý, ale proto tady jsem,
jdu po čuchu a přímo za nosem.
Jsem tady a pro tebe je to konec,
to proto, že jsem krvežíznivý
a proto, že jsem lovec.


Než se měsíc změní v novy

27. srpna 2018 v 20:20 | Anielik |  Básničky
Nikdy nevěřila, že budu psáti sonet,
na tvůj úsměv, slova, pohled.
Nikdy nevěřila, že budu psáti tobě,
tolik lásky, vystihnouti slovem.

Tolik citů v jedinečné básni,
a přeci nepodlehnout kázni,
až na konec melodie zazní.

Tobě smím-li psáti básně,
nikoliv z lásky avšak z vášně.
Smím-li kouzlit jenom slovy,
úplňky zmizí, přijdou novy.

Jen než měsíc doroste zas znovu,
do zářivého úplňku, z tajemného novu,
budu trofejní laní královského lovu.


Kolik věcí se může pokazit při cestě autobusem

2. srpna 2018 v 22:32 | Anielik |  Spontánní kecy
Zdravím, dnešní článek bude trošku netradiční, jelikož bych vám ráda vyprávěla, co se mi stalo při cestě autobusem, jelikož jsem teď byla týden na távoře a tohle byl jeden úkol, který k tomu patřil.

Kam dál