close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nikdy neváhej s tím, co chceš udělat.
V budoucnu totiž může přijít den, kdy budou všechny tvoje šance pryč.

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

PŘESUN

1. srpna 2020 v 16:07 | Anielik

Z TECHNICKÝCH DŮVODŮ SE BLOG PŘESOUVÁ NA

NOVOU ADRESU.

https://xprobyx.blogspot.com/

 

12. kapitola - Syn krále

5. července 2020 v 22:44 | Anielik |  Osud nočního tvora

Syn krále



Šli celý den, skro do noci. Lill už docházel dech, i síly. Šla až za celou partou jako poslední a jen tak tak jim stačila.
Slunce už zapadlo za obzor a sluneční paprsky vystřídala tma. Kivuli se mezi tím někam vytratil do lesa a celý den jej nikdo nezahlédl. Lill měla o dost horší zrak ve tmě, než ostatní, proto jí dělalo i větší problémy jít za nimi, natož aby jim stačila. Každou chvíli o něco zakopla a bylo pro ni stále obtížnější jít.
Když v tom, na dně všech svých sil, se jí podlomily nohy a ona spadla na kolena. Hlasitě vydechla bolestí.
Ostatní si chvíli ničeho nevšimli, až se potom Ramir otočil. "Hals!" zavoal na zbytek skupiny.
Zastavili se a otočili se k Lill. V jejich pohledech byl vidět nesouhlas. Jejich pohledy nebyly moc příjemné.
Ramir se stáhl zpět k Lill a klekl si k ní. "Jsi v pořádku?" zeptal se jí ustaraně a položil jí ruku na rameno. Dýchala z posledních sil. "Já - už - ne-můž-u...." vydrkotala ze sebe na konci dechu.
Ramir se otočil na skupinku elfů. "Tady se utáboříme, musíme si odpočinout." prohlásil stroze.
Lill se ulevilo. Další cestu už by ai nezvládla. Sundala si batoh ze zad a složila se do trávy.

Zestárla jsem, já to vím

3. července 2020 v 23:17 | Anielik |  Básničky
Zestárla jsem, já to vím,
srdce pomaloučku chřadne
a vlas mi rychle šediví.

Kůže za den, jako za sto let,
a všechny moje zkušenosti,
mohl bys je klidně závidět .

Oči se prohloubily a barvy jako moře,
zažívaly chvíle štěstí,
ale zažily i mnohá hoře.

Srdce zjizveno jest četnou ztrátou,
jak odcházeli jeden po druhém,
a vzpomínky na ně už mě matou.

Zmatená je moje mysl tuze,
nic nepoznávám zřetelně
a vzpomínky jsou jako v mlze.

Jen hvězdy zračící se v očích mojich,
starých a unavených věky,
nechávají mě vším znovu projít.

A za svůj život odchozeno tolik cest,
kadá jiná, krásná, přeci svoje,
jak nebe v noci, plné hvězd.

 


3. kapitola

3. července 2020 v 23:00 | Anielik |  Drahá Carly...
Pro maminku byly první dny ve škole těžké. Bylo pro ni hlavně těžké se přizpůsobit. Nikoho z těch lidí neznala a to s nimi měla ještě nějaký ten pátek strávit.
Ale i přes to všechno zlé, se našlo něco dobrého, nebo spíše někdo dobrý.
Ba ne, věci nebyly tak zlé, jak se zdály. Však už si mamka dokázala udělat kamarádku a získat ctitele.
Ctitele, který měl v jejím životě sehrát větší roli, než by kdy oba tušili.




11. kapitola - Nebe plné hvězd

3. července 2020 v 12:33 | Anielik |  Osud nočního tvora

Nebe plné hvězd



Willovi se slavnosti líbily. Bylo to něco, co nikdy nezažil. Každé sousto toho neznámého jídla hřálo u srdce a každý lok toho cizího nápoje mámil smysly. Oheň vrhal jiskry do noci a plameny stoupaly vysoko k nebi.
Kolem něj se točila spousta krásných elfských dívek, které tančily kolem ohně a elfové s nimi.
Postupně se propletl davem až k nejmenším dětem, s nimiž se dal do tance.
Ani si nevšiml, že se Lill vytratila. Tolik se pohroužil do oslav, že si nevšiml ani toho, že se tratil i Ramir s Kivulim.
Dále tánčil a zpíval s elfy, neznalost textů a slov jej nezastavila, až ho nakonec přemohla ho závrať ze všeho toho tance, zpěvu, neznámých vůní a bujarého veselí, že se svalil do trávy a zahleděl se na nebe plné hvězd nad sebou.
Pomalu přestal vnímat hudbu i elfský zpět, plný slov a cizích jazyků, které neznal, všechny zvuky v jeho uších se vzdalovaly, až vnímal jen hvězdy nad sebou, které zářily jako tisíce ohňů. Nikdy tak jasné hvězdy nevidel.
Zavřel oči a nechal se unášet někam daleko, předaleko, od všeho, co ho kdy trápilo, od všeho, co ho kdy povznášelo, až jeho duše cestovala mimo jeho tělo.
Dlouze se nadechl a nakonec usnul hlubokým a klidným spánkem.
Zdálo se mu o dalekých zemích, plných nádherných jezer, barevných lesů a ticha, které rušily jen zvuky zvířat.

Líbíš se mi pro tvé umírání

14. dubna 2020 v 15:37 | Anielik |  Články z inspirace a nápadu
Líbíš se mi pro tvůj život i pro tvé umírání.
Když mi každý večer umíráš v náručí a každé ráno se probouzíš,
jako fénix, který vstává z popela.
To jak pomalu ztrácíš a nabýváš dechu,
a nemáš-li síly, stejně kráčíš dále,
stále s hlavou vzpřímenou.
I to jak zbavuješ se veškerého strachu
je mi stále záhadou.
A přesto tě miluji pro tvou nebojácnost.
Jsi jako noc ve dne a den v noci,
trumf, jenž má nízké číslo,
a stejně v každém kole vyhrává.
Děláš dobré věci dobrovolně,
nikoliv nuceně,
jen z vlastního přesvědčení.
Jsi světice, která páchá špatné hříchy -
ovšem jen ve jménu dobra.
Jsi má víla, můj životní trumf,
eso mého vesmíru
Přál bych si, kéž tvá nesmrtělnost trvá věčně,
avšak smrtelná jsi a já miluji tě něžně.


Sometimes I wake up broken

26. března 2020 v 16:16 | Anielik |  Anglické texty
Sometimes I wake up ruined,
frozen, like completely stunned.
Sometimes I wake up confused,
feeling like I've been just used.

And mornings - I wake up broken.
my heart, healed sometimes,
but some wounds are still open,
feels like in old times.

And those dreams,
they look so real to me,
Eyes are full of tears,
and reality blears.
Oh, If I could I would've a plea,
become real and become, again, me.

Práce za času Corony

24. března 2020 v 12:41 | Anielik
Myslela jsem si, že se tomuto tématu vyhnu, ale nejspíš je to nevyhnutelné. Už mnohokrát jsem chtěla i sepsat text na téma mojí práce s lidmi v obchodě, ale dosud jsem se k tomu nedostala, nyní to nejspíš mohu spojit vše do jednoho.
Všichni se stále divíme, proč neklesá počet nakažených koronavirem, ale naopak strmě stoupá. Dělám v trafice a jsem v podstatě u zdroje každý den, každý den vidím, proč křivka neklesá, ale stoupá.


Málem

13. března 2020 v 16:57 | Anielik |  Básničky
Velmi jsem tě kdysi milovala,
nejdřív vtipy, láska přišla sama.
Milovala jsem tě kdysi hluboce,
vroucněji, než voda v potoce.

Milovala jsem tě, miluji tě stále,
ale srdce mé, zlomeno je žalem.
Nejdřív láska, poté nenávist,
nic jiného se o tom nedá říct.

Milovala jsem tě kdysi jasně,
vychladlo, co bývávalo vážné.
A nyní, stále zničena jsem žalem,
musím říct, že milovala jsem tě, málem.



2. kapitola

12. března 2020 v 19:10 | Anielik |  Drahá Carly...
Vždycky jsem maminku obdivovala za její odvahu a vytrvalost. I když byl život sebetěžší, nikdy to nevzdala. Ba naopak, nikdy na tuhle cestu ani nepomyslela.
A přitom mě občas přijde život k neunesení těžkej a přemýšlím, jak jej ostatní zvládají, v jejich podání to totiž vypadá strašně jednoduše, ikdyž není.
Nehledě na to, kolik měla mamka starostí, vždy tady byla pro mě, aby řešila moje problémy a potíže ještě před těmi jejími, ty jí přišly v tu chvíli vedlejší.



Kam dál