Život není zase tak dlouhý, aby pohltil všechny naše chyby. Lidé nejsou pro důvěru stvořeni.

Rozpolcena zaživa

Dnes v 13:53 | Anielik |  Drabble
V uších mi zní mé jméno vyslovované tvým hlasem. Znělo tak krásně, když jsi je vyslovoval ty.
Tvé doteky byly jemnější, než moje utrápená duše.
A tvé oči, tak divoké, mě přesto naplňovaly klidem a snahou urovnat vše do pořádku i přehlédnout vše, co by mě běžně rozdrásalo zaživa.
Ale ty jsi to neměl dovolit, aby mě to zaživa, zevnitř rozvracelo - neměl jsi to dovolit, ale dovolil a nyní je moje duše rozpolcenější, než kdykoliv předtím.
Rozpolcenější, ale svobodnější, svolnější ke všem těm nebezpečným a běžně nepřípustným věcem.
Víš, někdy musíš porušit svoje zásady, aby jsi byl konečně volný.

SLOVA: Uši, hlas, jméno, rozvracet, zásady



 

Než se mi podíváš do očí

Čtvrtek v 11:13 | Anielik |  Drabble
Doba spěje do záhuby. Lidé hledí více na materialistické věci, než na charakter a přednosti druhého člověka.
Díváš se na mě a já v tvých očích vidím lásku - budeš mě ale milovat až budu mít tvář vrásčitou a srdce bude to jediné, co budeš moci soudit? Budeš mě milovat za rok stále stejně? Či za pět let, deset, dvacet...? Budeš tolerovat moje nálady, moje špatné stránky, protože k nim mám důvod a mám zrovna špatný den? Nebo začneš po chvíli milovat pro krásnou tvář někoho jiného?
Proto tedy než se mi podíváš do očí, podívej se do budoucnosti.


SLOVA: Doba, lidé, charakter, nálady, stránky




You're not my brightest star

Úterý v 11:07 | Anielik |  Anglické texty
You are not here when I need you,
you do not help me, like I do,
you just care about yourself and not me,
you are the only thing that cou can see.

I missed you like a thousand times,
i forgave you all those crazy plans.
But now I'm here and I need help,
and you care just about yourself.

It's enaough I just grew up,
i said it's enaugh - stop!
I will leave you like you are,
because you're not my brightest star.

 


Peklo je prázdné, démoni jsou tady

6. září 2017 v 21:27 | Anielik |  Básničky
Viděl jsem anděly i zlo tak čiré,
zažil jsem dobré i zlé chvíle,
zažil jsem nezájem i posedlost,
velkou lásku i čistou zlost.

Kolem mě zavládlo jen odcizení,
splátka dluhů bez prodlení,
všechno se vrátí a vrátit musí,
skoro nic krásné a samé hnusy.

Čistota je pryč a lidé jsou zlí,
trpí jen ten, kdo zůstává svý,
za trest jsi ponížen a zaháněn do rohu,
čistá představa všech tvojich otroků.

Nebe je prázdné a jediný anděl jsi ty,
nejsi tu sama, i tak máš peklo na zemi,
občas si skrz to vše nevíš rady,
protože peklo je prázdné a démoni jsou všichni tady.


Umění mlčet

29. srpna 2017 v 23:47 | Anielik |  Spontánní kecy
Nemůžu říct, ž bych si tuhle změnu přála - nepřála. Sama sobě se hnusím. Přála jsem si vždy vyrůstat podle jistého rodinného kodexu. Nepít, nekouřit, žádné piercingy ani tetování, a neodsuzovat lidi podle toho, jak vypadají, ale podle toho, jak se chovají. Být milá a přátelská ke všem, ale také se umět bránit.

Ve znamení bolesti

21. srpna 2017 v 21:59 | Anielik |  Spontánní kecy
Tento rok je ve znamení bolesti. Lidé jen málokdy přicházejí, většinou spíše odcházejí a to ještě nejsme na konci. Je těžké, když odejde člověk, kterého máte rádi, z vlastního rozhodnutí, a ještě těžší je, když odejdou dva lidé, které milujete, když se pro to také rozhodnou sami.
Je těžké ráno vstávat, když nemáte proč a pro koho a ještě těžší je usínat, když víte, že vás v noci budou pronásledovat sny, kde je vše v pořádku a tak, jak by mělo být.
A ačkoliv jsem prosila o strážného anděla a on mi byl seslán, měním se a porušuji veškeré své zásady. Nejen, že moc ubližuji lidem, na kterých mi záleží a které mám ráda, také dělám a uchyluji se k věcem, které bych dříve neřekla, neudělala a nejvíce tím ubližuji ještě více sama sobě.
Vyhýbají se mi ty dobré věci, jako kdybych si toho snad přála moc, ale chci toho tak málo.
Často pracuji, hodně pracuji, vyčerpává mě to a já to vím, ale odvádí mě to od myšlenek na ty, co mě opustili a na to, co mě trápí.
Nedokážu být celý den mezi čtyřma stěnama ve vlastním bytě a nic nedělat, s nikým se nevidět, s nikým nemluvit, být jen sama mezi holými zdmi.
Nevím, jak dlouho vydržím být sama, sama na všechno a všude, někdy je bojování těžší, než se vzdát.
Občas o tom uvažuji, ale říkám si, že vše má nějaký účel a já ho zatím nevidím, třeba ho uvidím, ale je to těžké.
Občas až příliš.

9. kapitola - Nejsi sama

15. července 2017 v 1:22 | Anielik |  Osud nočního tvora

Nejsi sama



Nebudu tvrdit, že je to můj příběh, protože není. Býval to kdysi příběh nás všech. Nad hlavou zářil ohnivý kotouč a po nebesích se líně převalovala mračna, ve vlasech vískal lehounký vítr a kolem zněl veselý smích dětí i dospělých.
Žilo se nám tu šťastně a spokojeně. Dokud nepřišly zlé časy.
Často nyní vídávám sebe i bratra ve svých snech - i své rodiče. Sedávali vždy u domu a usmívali se na nás, mamka nás občas pokárala, ať se nepošťuchujeme a raději si hrajeme spolu. Vždy říkávala, že ať už se stane cokoliv, tak tam na nás bude někde čekat.
Vídávám sebe, jak pobíhám po zahradě a honím motýly a bratra jak sedí na zemi a cosi se snaží vyvrtat klacíkem ze země.
Vidávám sebe jako malou holčičku, jak kolem mě poskakuje, jako bych byla pouhá iluze a... natahuje ke mě svoje ručky. "Nechoď tam! Tam kam chodíš, tě nic dobrého nečeká..." Má na sobě bílé šatičky a ve vlasech čelenku z květů. Z její tváře mne pozorují dvě modrá, pronikavá očka - je maličká, až moc mladá. "Čeká tě tam jen smrt!!!"


Roses in the flames

15. července 2017 v 0:02 | Anielik |  Anglické texty
I saw a rose between the grass,
I saw fragile beauty - like a glass.
She was growing like a desire grows,
and she died like the feeling blows.

I saw your face like a piece of art,
beautiful, even if it was just a cart.
But I loved it sice the very first time,
not to love you, was the biggest crime.

I saw you like the roses in the flames,
destroyed by the falsest games,
you was sorrowful and withered,
it was my fault that you out bled.


Tak zdá se

11. července 2017 v 21:57 | Anielik |  Pro tebe zastavil bych svět
Jsi to, co tak neskutečné zdá se,
a tvář tvá, podobá se kráse,
ruce tvé se křídlům podobají,
jako křehké vážky ve vánku se chvějí,
a nad tvou hlavou svatozář,
slova jako šifrovaný snář,
jen těžko někdo pochopí jej hned,
ten tvůj soukromnický svět,
i tak svatost andělů vedle tebe
slabá zdá se a všechen prostor nebe
pro tvá křídla příliš malý jest,
a myšlenky, jež z vláken musíš plést,
když ďábla svého toužíš svést,
i tak jsi ten, co tanec s ním si užívá,
ikdyž plameny tě konzumují zaživa,
stále věříš, že anděl v tobě změní
ďábla k lepšímu a najde to, co není.
I tak - stále ten jsi, jež andělům podobá se,
a nic se nevyrovná tvé nevýslovné kráse.

Až tohle všechno pochopíš

8. července 2017 v 23:45 | Anielik |  Pro tebe zastavil bych svět
Nepočítám s tím, že o mém strachu víš,
nepočítám, že mou péči také pochopíš,
Vím, že někdy chceš být taky sám,
a já jsem ta poslední, kdo na to má,
ačkoliv kout mé duše doufá,
jistá část tu stále němě zoufá.
Avšak věř, že úsměv tvůj mi sluncem je,
když své teplo kolem sebe rozlije,
a slovo tvé mi ukolébavkou bývá,
když tichá slůvka v noci zpívá,
a nebýt tvého objetí, já spánku nemám,
s tebou je příjemné i býti němá.
Však samo ticho gesty vydá vše,
když srdce slůvkem nevzplane.

Tak prosím, až tohle všechno pochopíš,
jak nezměrně na tobě mi záleží,
až jistý budeš si, že tohle všechno víš,
budeš vědět, že ty jediný mě milovati smíš.

Kam dál