Nikdy neváhej s tím, co chceš udělat.
V budoucnu totiž může přijít den, kdy budou všechny tvoje šance pryč.

Nejsem

3. října 2018 v 15:18 | Anielik |  Básničky
Nejsem ten, jenž tancem parket ctí,
nejsem tím, kdo zvony vždycky rozezní.
Nejsem ten, kdo srdce tvoje svádívá,
a ani ten, při kom mají svatí stát.

Nejsem ta, co v plamenech tančívá,
a spokojí se s málem, to jí obvykle stačívá.
Co řádky před sebou rychle předčítá,
a přehlíží to, co se jí právě naskýtá.

Nejsem to, co opanuje slunce zář,
co nastavuje jen svou věčně milou tvář.
Jsem zvíře, které promění se v běs,
a, je-li nutno, použije drápy, tomu věř.

 

10 nejhorších věcí

20. září 2018 v 17:38 | Anielik |  Básničky
Deset nejhorších těch věcí, vět,
co otravují rychle svět.

Věc ta první co na náladě ztratí,
bát se uznat že se máte rádi.

Věc ta druhá, tou zlost velká je,
nezmizí jak led, jež na jaře roztaje.

Věcí druhou často závist bývá,
v každém druhém, potají se skrývá.

Věcí třetí arogantní bývaj' věty,
které rozdělují celé světy.

Pátou věcí, očividně střední,
bývají věci nezáživné, všední.

Šestou věcí, která naše srdce ničí,
dělá bolest, jež dělá okruh přátel řidší.

Větou sedmou, důležitou hodně,
bývá "nepotřebuji tě", žiji radši na svobodě.

Osmá věc ta, blížící se konci,
bývají ti nejhroznější sobci.

Skoro poslední věc k nezěmnění,
bývá nejblížšiho člověka necěnění.

A poslední bolestnou věcí tou,
nazývá se nejčastěji samotou.



Snad proto, že miloval jsem noc

31. srpna 2018 v 12:03 | Anielik |  Kde jsi byl, když se svět přestal točit
Zhaslo mé slunce, schováno za mraky,
zhaslo mé slunce, kde dějí se zázraky.
Zhasla má láska, kde bývávalo světlo,
a uvadly růže, kde dřív kvítí kvetlo.

Tma nyní halí můj ponurý svět,
snad jednoho dne vrátíš se zpět.
Však než vrátíš se ke mě a budeme spolu,
budu jak židle u prázdného stolu.

U stolu bez kvítí i prázdného poháru,
jsi jako perla uprostřed korálu.
Jsi jako kvíteček, jako mák vlčí,
však teď jsi pryč a samota mě ničí.

Tak proč mlčíš, tak proč nic neříkáš,
ztrácím svůj dech, když se mě dotýkáš,
vždy když své do mých upřeš ty očí,
zem pod nohama mizí a svět se mi točí.

Zhasly i hvězdy a měsíc se mi ztrácí,
nyní jsme slabí, dřív bývali jsme draci.
Zhaslo už všechno, snad chtěl jsem toho moc,
To snad proto, že bezmezně miloval jsem noc.

 


Volný den

29. srpna 2018 v 11:40 | Anielik |  Drabble
Vstala jsem o něco déle, jelikož jsem dnes nemusela do práce. Posadila jsem se na posteli, zapnula radio a položila nohy na zem. Chodidla mě bolely od celodenního chození v práci. Došourala jsem se pomalu do koupelny a podívala se do zrcadla. Vypadala jsem jako nějaká fosílie. Tyhle pocity jsem se ale už dávno naučila filtrovat a nemyslet na to. Upravila jsem se, co to šlo, abych alespoň nevypadala jako kašpar. Přešla jsem zpátky do pokoje a vyhlédla z okna, dnes bude hezky, měla bych někam vyrazit.
Vzala jsem telefon, ztlumila hlasitost radia a vytočila číslo kamarádky.
"Ahoj, vyrazíme někam?"

SLOVA: Chodidlo, fosílie, filtr, kašpar, hlasitost.
Generováno generátorem náhodných slov



Jsem lovec

28. srpna 2018 v 19:25 | Anielik |  Citáty, momentky
Jsem lovec a jako takový,
toužím vždy jenom po krvi.
Jsem lovec a taky proto
krev a maso jsou můj motor.
Jsem tyran a za to to stojí,
tyranem budu a proto se mě bojí.
Jsem vznešený a hrdý lev,
a kolem mě lze slyšet řev.
Řev a pláč co oběti jsou vlastní,
bolest a utrpení, co dělá mě šťastným.
Jsem krutý, ale proto tady jsem,
jdu po čuchu a přímo za nosem.
Jsem tady a pro tebe je to konec,
to proto, že jsem krvežíznivý
a proto, že jsem lovec.


Než se měsíc změní v novy

27. srpna 2018 v 20:20 | Anielik |  Básničky
Nikdy nevěřila, že budu psáti sonet,
na tvůj úsměv, slova, pohled.
Nikdy nevěřila, že budu psáti tobě,
tolik lásky, vystihnouti slovem.

Tolik citů v jedinečné básni,
a přeci nepodlehnout kázni,
až na konec melodie zazní.

Tobě smím-li psáti básně,
nikoliv z lásky avšak z vášně.
Smím-li kouzlit jenom slovy,
úplňky zmizí, přijdou novy.

Jen než měsíc doroste zas znovu,
do zářivého úplňku, z tajemného novu,
budu trofejní laní královského lovu.


Kolik věcí se může pokazit při cestě autobusem

2. srpna 2018 v 22:32 | Anielik |  Spontánní kecy
Zdravím, dnešní článek bude trošku netradiční, jelikož bych vám ráda vyprávěla, co se mi stalo při cestě autobusem, jelikož jsem teď byla týden na távoře a tohle byl jeden úkol, který k tomu patřil.

Má minulá budoucnost

16. června 2018 v 9:15 | Anielik |  Kde jsi byl, když se svět přestal točit
Chvěla se do rytmu písně,
a uvnitř zachvacoval ji
ten pocit nenadálé tísně,
stále pevněji a pevněji.

Jako ten had zlotřilý,
který tě pevně obtočí,
vysaje dech za chvíli
a k tomu tě zotročí.

A jed hada pod kůží,
tak hluboko se vpíjí,
jako trny bez růží
navěky se v tebe vryjí.

A světlo na tom stolku
nočním ještě svítí,
chtěl jsi obyčejnou holku
však trhat budeš pouze kvítí.

Možná plané kapky deště
smyjí hříchy všechny,
a třeba k tomu ještě
špínu mezi tvými nehty.

To jediné co z minula
ti ještě zbylo právě,
sít, co se napnula a
všechno v jedné zprávě.



Očekávali ode mě příliš

12. června 2018 v 22:45 | Anielik |  Spontánní kecy
Byla to moje svoboda. Bylo to něco, co jsem pořebovala. Jen jsem nečekala, že to ještě přijde. Najednou jsem se nemusela nikomu zpovídat, nikoho se na nic ptát, celý svět mi patřil a ležel mi u nohou. Mohla jsem dělat, co se mi jen zlíbí, a taky, že jsem to dělala.

Co je štěstí?

7. května 2018 v 22:41 | Anielik |  Básničky
Prázdná slova a k tomu sliby plané,
oči pláčou ikdyž srdce láskou plane.
nedovedu býti sama, jako někdo sám,
jen milé slovo, společnost - více nehledám.
Trochu lásky, jež otřela by oči moje,
a štěstí, co je vždycky dvoje.
Jedno slepé, barvy růžovoučké jest,
a druhé smutné, když jsi sám a musíš kvést.
Musíš kvést, ač sucho plní ústa tvoje,
a ač neutíkáš sám a z boje,
neubráníš se v tom smutku slzám,
když nemáš nikoho a jsi tolik sám,
a stěny kolem zejí prázdnotou,
to je štěstí, míň, než dohodou.
Štěstí není věčné a občas přijde smutek,
ačkoliv bys mu občas rád i utek'
ne vždy bude svět tak zářivý,
a ne vždycky, ty vyvázneš bez viny.


Kam dál